Rattlehead

Zatím vůbec nejstarší celovečerní film, který jsem měl možnost vidět. I když je první polovina nezáživná a člověk neznalý románu se v ní ztrácí, musím hodnotit nadprůměrně, neboť druhá půlka už je o hodně lepší a scény požáru Říma a v aréně jsou rozhodně podařené.

Od Resnaise bych čekal více. Oceňuji "létající" kameru, příběh dobrý, ale ten hlavní hrdina (co vypadá jak James Caan) je vážně hroznej debil (což byl bezpochyby autorův záměr, ovšem film to dost sráží). Zajímavý, ovšem trochu podivný je i onen "antizávěr". Zatím můj nejslabší Resnais.

Přesvědčivé herecké výkony jsou hlavní předností adaptace slavného dramatu. Kamera je statická a vizuálně to asi mohlo být zajímavější, ale i tak jsem spokojen.

Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl.

Můj nejoblíbenější Resnais. Jeho filmy jsou opravdu neobvyklé, ale čím více do nich pronikám, tím je mám raději. Ve "Strýčkovi" je umně spojen příběh několika postav, jejichž osudy se protnou, s dokumentem o chování zvířat a lidí a navrch ještě se záběry ze starých francouzských filmů (s Gabinem a Maraisem). Pro průměrného diváka těžko stravitelné, ale pro mě je to doslova lahůdka.

Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní.

Snímek se odehrává v zasněžených švýcarských horách, kde leží také sanatorium. V něm se setkává chronicky nemocný muž, rozmrzelý životem, a také věčně pozitivní a usměvavá blondýnka. Mohou se tyto protiklady nakonec přitáhnout k sobě? První záběr je krásný - kamera míří z okna jedoucího vlaku na zasněženou krajinu. Dalším krásným záběrem je Panna Maria s tváří naší hrdinky, obklopena mnoha hořícími svíčkami. Celkově se jedná o slušný němý snímek, jehož poselství zní : "Uzdrav se ze své nemoci pomocí pozitivní energie".

Rozhodně pozoruhodný snímek, který sleduje Ezopův život celkem věrně podle zachovalých legend. Je to přesně ten typ filmu, který mě za srdce příliš nevezme, ale musím uznat jeho nepopiratelné kvality. Zajímavost - scéna shození Ezopa ze skály se měla původně natáčet přesně 21. srpna 1968. Ráno se ovšem čeští filmaři dozvěděli, co se děje v Praze, a natáčení bylo zhruba na týden přerušeno.

Nádhera, jeden z nejlepších amerických filmů za posledních padesát let. Ani nevím, co pochválit dříve, jestli kameru, příběh, herce, muziku... Výtečné dílo, kterému kraluje úžasná přestřelka na nádražních schodech.

Poměrně věrná adaptace Dostojevského povídky. Pro Viscontiho filmy mám slabost, i tento je báječný, moc se mi líbí kulisy města, všechna ta mlha a světla, herecký trojlístek, hudba a dokonce i ten sníh zde působí romanticky. Jeden přední marxistický teoretik označil snímek za noční můru. Pro mě je to naopak nádherný sen.