Rattlehead

Ať se jdou dnešní počítačové triky vycpat, tohle je ta pravá filmová magie.

"This isnt my kid, I am not kidding." Uvedeno 9. listopadu 1914, tedy jeden z posledních filmů prvního roku u Keystone, kdy Charlie stihl celkem 35 snímků. Nejvíce se mi líbilo utírání rukou do vousů jiného muže.

Stejně jako první film o doktoru Hichcockovi docela slušný horor se solidní atmosférou. Ale závěr je natolik přitažený za vlasy, že více než tři hvězdičky prostě dát nemohu.

Truffaut přiznal, že tento film nikdy neviděl, a tak je v knize "Rozhovory" dost odbyt. Většina němých Hitchových filmů ode mě dostala čtyři hvězdičky, ale zároveň dodávám, že v němé éře Hitchcock ještě žádný Mistr nebyl. Pro srovnání uvádím, jaká mistrovská díla v roce 1928 vznikla - Dreyerovo "Utrpení Panny orleánské", Clairův "Slaměný klobouk" a "Dva nesmělí", Fejösova "Dvě mladá srdce", Ejzenštejnovo "Deset dní, které otřásly světem", či Chaplinův "Cirkus".

Greenaway je výborný malíř, který v tomto díle používá místo plátna a štětce kameru. Obrazy jsou zde skutečně krásné. Angličtina zní velmi noblesně. Rovněž s povděkem kvituji, že střih je odměřován po malých dávkách, což mi vyhovuje. Hudba je velice dobrá. Ale bohužel scénář je poněkud nezajímavý, mít film původně plánované tři hodiny, tak to bude k uzoufání. Ono i takto se to trochu vleče a měl jsem docela problém se v jednotlivých postavách orientovat. Slabší čtyři hvězdičky.

Velmi solidní debut. Už ta úvodní jízda kamery ulicí je moc pěkná. Závěrečná bitva mohla být delší a konec mi přišel trošku ustřihnutý. Ale jak říkám, na debut povedené (Kurosawovi bylo v té době už přes třicet a měl za sebou dvanáct filmů jako první asistent režie). Jinak judo na konci 19. století bylo odlišné od toho současného, které se vyvinulo ve dvacátých letech. Ve 30. letech se stalo národním sportem, ale podobně jako všechna ostatní bojová umění bylo jako feudální relikt zakázáno okupačními představiteli. V roce 1950 byla tradice juda obnovena a v roce 1964 bylo judo zařazeno do programu olympijských her v Tokiu.

V úvodu se kamera rozhlíží po krajině. Náhle se zastaví u jedné vesnice a zároveň s tím vidíme název filmu - Velká samota. Ten je dvojznačný - jmenuje se tak ona vesnice, ale zároveň je to i označení pro stav, ve kterém se nový předseda JZD ocitl díky svým tvrdým metodám. V závěru filmu začne pít a odsoudí pojem "nového člověka", o nějž tak neúnavně usiloval. Avšak doba si vyžádala jiný, optimistický závěr. Ani přesto nelze snímek odsoudit, protože je velmi umně natočený a ukazuje, že i v komunistické vesnici může panovat velký bordel. Helge popisoval, jak se při projekci první verze filmu (která měla pesimistický konec) schovával v projekční kabině a poslouchal reakce komise. "Protistranický" byl jeden z mírnějších výrazů. Helge pak začal přemýšlet, jestli se doopravdy nedopustil něčeho protispolečenského.

Film jasně patří k nové vlně. V jeho úvodu sledujeme krásný dlouhý záběr, kdy kamera pozoruje jakési jezero a loďky na jeho břehu, bohužel je trochu zhyzděn úvodními titulky. Později si Helge zajímavě pohrál se zvukovou stopou - slyšíme křik dítěte, ale vidíme Kostku, jak se prochází ulicemi. Zajímavou oázou úniku je onen klub, kde tráví čas Munzar s Pucholtem. Zde bych také rád strávil nějaký večer, tancoval s holkama na bigbít a poslouchal verše zkrachovalého herce. Dále chci zmínit detailní záběr na prsa, skrývající se za novými bikinami. Helge je opravdu značně nedoceněný režisér, tento film dokonce úplně chybí v rozsáhlé knize Petera Hamese o československé nové vlně. Neprávem...

Historický snímek o japonském divadle na začátku dvacátého století. Na začátku vidíme jakousi divadelní poradu. Šimamura chce předvést Ibsenův "Domeček pro panenky", mluví o odklonu od divadla kabuki a o vytvoření nového stylu umění. Mluví o svobodách jednotlivce a o ideálech svobody v Evropě. Jiný oponuje, že diváci na to nejsou připraveni, a navrhuje Shakespeara... Moje první setkání s režisérem Mizogučim. Budu mu muset poskytnout více prostoru, když ho francouzští kritici z "Cahiers du cinéma" měli raději než Kurosawu...

"Můžeš ošidit své sestry, ale nikdy neošidíš sebe a Boha". Povedený snímek, který se mi líbil více než třeba Rivettova "Jeptiška". Oceňuji takřka dokumentární pohled na život v klášteře, tato úvodní část se mi líbila možná vůbec nejvíce. Ale i zbytek filmu je velmi povedený, zkušený řemeslník Zinnemann odvedl dobrou práci. Vytkl bych snad jenom některé rušivě působící střihy. Oříškem je pro mě délka - na jednu stranu je film dlouhý (musel jsem si dát uprostřed krátkou pauzu), na druhou je zde ovšem plno věcí hodně zkrácených, chtěl bych se o nich dozvědět více (nemoc v Africe, odboj ve Druhé světové...). Tento námět bych si uměl představit i jako kratší seriál. Mým nejoblíbenějším filmem o jeptiškách tak dále zůstávají Bressonovi "Andělé hříchu".