RedHot

Ostré to tedy bylo. Jean Reno zase všechny zfackuje a připojí poutavý příběh o nesnadném hledání své dcery. Nenáročná akční zábava, na cesty nebo jen tak na večer ideální.

Potenciál film určitě měl a atmosféru se alespoň zprvu budoval dařilo poměrně slušně a nad poměry, ale co se nepokazilo na začátku, to dohnal konec. Jakoby režisér vyčerpal veškerou svou energii hned na prvních pěti kilometrech a zbytek maratonu slábl a slábl, až ho nakonec neudýchal. Škoda.

S Přáteli (a především s miláčkem Rachel!) jsem se poprvé setkal ve dvanácti, to když jsem ještě žil u otce, a tehdy v jinak pochmurných a šedivých dnech se pro mě tato šestka stala únikem od nelehké reality, kterou jsem se tehdy probíjel těžko a neradostně. Byla to každý večer o půl sedmé taková malá cesta přes oceán, do města věčných světel a skleněných mrakodrapů, do světa barevného, šťastného a amerického, který jsem nevynechal ani jednou jedinkrát a když jsem se dozvěděl, že závěrečný díl kvůli dovolené s mámou prošvihnu, měl jsem málem potíž to rozdýchat. --- Přátelé jsou víc, než jen seriál, ačkoliv jsou svého druhu asi první a navěky nepřekonatelní svým osobitým a laskavým humorem. Jsou to věční společníci na cestě životem, kteří pomůžou, ač vás svět před obrazovkou fackuje ostošest. Nejspíš právě díky téhle šestici se začal kdysi dávno klubat můj americký sen a ve svých dvanácti jsem poprvé pocítil touhu objevovat svět za velkou louží. Děkuji vám, Přátelé!

Sračky typu Hotel Paradise mi (pro někoho paradoxně) vadí méně, než třeba filmy typu Malcolm X nebo Rytíři nebes. Zatímco u prvního případu je všem myslícím a chodícím bytostem alespoň v únosné míře jasné, že se jedná o žánr notně pokleslý a stává se útočištěm žehlících stařen a notorických pivařů, v tom druhém případě jde o sračku úplně stejnou, jen se sáhodlouze vysvětluje, jak se vlastně jedná o špičku žánru a že se kritici mýlí. --- Už dlouho se ví, že společnost prochází velkou morální krizí a pořad typu Hotel Paradise je pouze jedním z následků všeobecného mravního úpadku. Nejspíš není třeba se děsit, pokleslá rádobyzábava fungovala na světě vždy a pokud ovládala jen minoritní skupinu lidí, nebyl to až zas takový problém. Horší by bylo, kdyby byl Paradise takový první drápek a začalo se takové žumpě dařit opravdu masově. Přiznejme si, že podobné situaci jednadvacáté století skýtá ohromnou živnou půdu a tehdy bychom se měli začít bát.

Asi žádná apokalypsa - kromě jaderné - se mi nezdá zajímavější než ta se zombies a proto jsem moc rád, že se námětu chopil nějaký zručný scénárista a hodil na papír rovnou celý seriál. Frank Darabont má navíc se ztvárněním apokalypsy určité zkušenosti a svět zachvácený smrtonosným virem vypadá velmi realisticky a vypiplaně. Obvzlášť první série válí nad očekávání, druhá už je o poznání roztahanější a ani postavy nefungují tak dobře. Doufám tedy, že se studio oklepe a třetí zásobník nových dílů bude vydatnější.

Byla to dvouhodinová výuka angličtiny na konci upoceného školního roku a všichni milosrdný návrh profesorky, že se bude promítat, přijali s ulehčením. Na tu bezbřehou koninu, která následovala, mě však nemohlo připravit vůbec nic. Už ani nevím, kde začít, abych náležitě popsal, jak hrozná slátanina Jane Eyrová je. Pokud jste s to přeslechnout ty tuny plytké konverzační vaty, kterou postavy chrlí z úst, pokud myslíte, že přežijete tu neúnosnou záplavu kýčovité, věčně podzimní viktoriánské romance, pokud vám nevadí, že na každém druhém záběru poletují mračna oranžového listí a pokud jste schopni mávnout rukou nad kvílivým a slechy drásajícím hudebním doprovodem, za který by si jeho autor zasloužil projít Norimberským procesem za porušování základních práv lidské bytosti, pak pro vás snad Jane Eyrová představuje ideální náplň volného času. --- Obecně mezi studenty platí, že cokoliv je lepší, než přetrpět normální vyučování. Film formátu Jane Eyrové potvrzuje výjimku z pravidla. Úděsné.

Sám se honosím titulem teenager a jelikož jsem v průběhu života mezi své vrstevníky tu a tam zapadal poněkud atypicky a kontroverzním způsobem, stala se i pro mě dnešní mládež nekonečným zdrojem objevů a překvapení. Ačkoliv jsem už dávno její nedílnou a akceptovanou součástí, stále jako bych byl svým způsobem za nerozbitným sklem a v bezpečí laboratoře. Pánové na fakultách a univerzitách na nás mají tabulky, dotazníky a internetové výzkumy, já se však nacházím přímo v epicentru zkoumané skupiny a ještě pár let budu mít tu možnost pozorovat ji in vivo. Alespoň do té doby, než všichni společně uvolníme místo příští generaci studentů a společně se všichni přetavíme v nové společenství, už otrkané a silnější, avšak bez šance znovu se sloučit s naším starým teenagerským já. Tuším, že se nám bude říkat dospělí. --- Domnívám se, že tvůrce Vlny (český překlad Náš vůdce mi vážně nejde moc přes pusu) má k naší generaci hodně blízko a místo aby charaktery napsal na tělo všeobecným představám dnešních dospělých o mládeži jako takové, chytil téma za pačesy a držel se ho tak dlouho, dokud na něco nepřišel. Nutno uznat, že výsledek podle toho také vypadá. --- Téma návratu totalitní vlády je téma v Evropě proprané mockrát, v Německu pak dvojnásob. O to víc překvapí, když se najde někdo, kdo jej přesto dokáže zpracovat novým a objevným způsobem. Když jsem Vlnu sledoval napotřetí, uvědomil jsem si, že zdejší ztvárnění evropské mládeže je až mrazivě realistické. Ač se naše generace obyčejně pokládá za zkaženou a vytýká se nám absence jakýchkoli hodnot, nedávno jsem se přesvědčil o tom, že určitá pravidla mezi námi stále fungují, a to velmi živě - jen jsou snad čím dál tím hůř rozeznatelné pro okolí. V naší třídě se dívka před časem vyspala s přítelem své dobré kamarádky. O její chybě se už mezi námi moc nemluví, pocítila ale na sobě velmi silný účinek sociálního vyčlenění a přátelé od ní odpadávali rychleji než maso od malomocného. Bylo to zkrátka něco, co se "nedělá". Všichni to vědí, jen to nemáme nikde napsané. Mylná je i představa, že kdo systematicky sere na školu a holduje drogám, bývá v kolektivu nejuznávanější. Sám jsem si podobným obdobím relativně nedávno prošel a musím konstatovat, že podobné aktivity pomáhají k získávání a upevňování společenských kontaktů asi tak, jako kdybych ve třídě vytáhl zbraň a začal střílet. --- A tak nám zbývá jen přemítat, jak by se s nastalou situací každý z nás vypořádal. Dokázal by bílé košili odolat, nebo by jej Vlna smetla a unášela někam, kam se nám ani nechce domýšlet?... --- Panečku, takovýhle psychologický majstrštyk tu nebyl už opravdu dlouho!

Komentář uvedu ve znakové řeči, až se ji tedy naučím.

V současné době zpravodajská špička na našem území. Lepší už to asi nebude, to nevím, co by se muselo stát, takže buďme rádi alespoň za tohle. Jez doma, co máš, v cizině, co ti dají. Parádní zprávy.

Ničím originální, tuctová, mě osobně nepříjemná road komedie. Zatímco u "podobného" Blbý a blbější jste ústřední dvojici alespoň nějak fandili a o to víc se bavili jejich maléry a útrapami, tady mě nedokázal dokopat ke spolupráci ani jeden z obou nešťastníků. A už vůbec ne Ethan. Takovému člověku bych přejel hlavu jeho vlastním autem, ani bych nemrkl. --- Nemůžu přijít na to, proč se poslední dobou u podobných artiklů systematicky odrbává hudba. To, že nekoukám na bůhvíjaké veledílo, neznamená, že by měl hudební podkres představovat úplně dno žánru.