raroh

Příběh gruzínského vesnického chlapce odehrávající se v období druhé světové války (vesnice není ale okupována Němci) s tradičními sociálními vztahy a poetikou klasického venkovského života. Druhá polovina filmu zobrazuje poválečný moderní život v Tbilisi, kam hlavní hrdina odchází studovat, akcentující velkoměstskou poetiku všedního dne. Ve filmu se kombinuje rovina humornější s tragickými motivy a pro Abuladzeho typickou výtvarnou stylizovaností.

Adaptace prózy Juliana Stryjkowského (byl židovského původu). Ve vesnické putyce Austeria krčmáře Taga v Haliči na hranicích Rakousko-Uherska a Ruska se na začátku 1. světové války ukrývají židovští uprchlíci obávající se hrozících pogromů. Výraznou skupinku představují zbožní chasidé, kteří raději tančí, než by jako zbytek utekli. Symbolické vyznění (konec Rakouska i tradičních východoevropských židovských komunit, obecně starého mírové světa) potvrzuje tragický závěr, rituální koupel chasidů v nedaleké řece zbarví po výstřelu blížících se vojáků krev.

Filmové zpracování klasického jidiš (v originále Tsvishn Tsvey Veltn, po přepracování autorem existuje i ruská verze) dramatu S. Anského o posedlosti dívky dybukkem (v jidiš dibukem) - zlým duchem. Vychází z lidových představ východoevropských Židů, jejichž zvyky se Ansky zabýval i jako etnograf. Pro zvýraznění autenticity se film natáčel i v židovském ghettu v Kazimierzi (dnes součásti Krakova), byl obsazen hvězdami jidiš divadla a zpívá zde i špičkový kantor G. Sirota.

Dokument o hudebnících tzv. newyorského downtownu Anthony Colemanovi, Marku Ribotovi, Andy Statmanovi, David Krakauererovi, Franku Londonovi, Johnu Zornovi, Steveu Bernsteinovi, Jonu Madofovi, Shaniru Blumenkranzovi a Jamie Saftovi, jejichž hudba je vydávána v edici Radical Jewish Culture u firmy Johna Zorna Tzadik. Jedná se o variace na lidovou východoevropskou židovskou hudbu tzv. klezmer, v nejčistší podobě u Andyho Statmana, u ostatních vesměs zaaranžovaná v duchu moderního jazzu (nejčastěji), ale i moderní vážné hudby či s využitím avantgardního rocku. V dokumentu jsou využity koncerty zmíněných umělců a interview s nimi.

Sociální drama z černošského prostředí rodiny, která se chce vymanit z dosavadních poměrů, v nichž byla nucena žít a odstěhovat se do prestižnější bílé čtvrti. Vykresleny jsou výrazné rodinné typy - starostlivá matka, její poněkud lehkovážný syn s manželkou a malým dítětem, intelektuálněji zaměřená dcera s nápadníkem. Dobový maloměšťácký americký rasismus je pak hlavním hybatelem děje (vedle finanční nezodpovědnosti syna) v zobrazované snaze "slušných" bílých zabránit černým hrdinům změnit bydliště.

V pořadí druhá Michalkovova adaptace díla A. P. Čechova, tou první byla Nedokončená skladba pro mechanické piano (na motivy dramatu Platonov), vycházející z povídky Dáma s psíčkem (zfilmovaná ve věrnější verzi I. Chejficem). Michalkov interpretoval Čechova ironicky - v duchu italské produkce, která film financovala. Základní zápletka - flirt v manželství nespokojeného muže a následné hledání lázeňské příležitostné milé zůstala zachována, nicméně je rámována úvodem a hlavně závěrem, který silně naznačuje, že vše proběhlo ve vypravěčově fantazii.Těžko uvěřit, že zajištěný architekt fascinovaný cikánskou hudbou a ruskou láskou na stará kolena zchudl a pracuje na lodi jako číšník.

Adaptace dramatu A. N. Ostrovského Bouřka, líčící - tak jak je pro Ostrovského práce typické - prostředí staroruských kupců. Filmové zpracování zdůrazňuje - až naturalisticky syrově - zaostalost a chamtivost tohoto prostředí (úvodní scény svatby plné alkoholiků a hrubiánů, temné prostředí strohých obchodníků, kde se kouká na každou korunu, žádná aristokratická kultivovanost), které kontrastuje s krásnými obrazy přírody a zamilovanosti (i když cizoložné) hlavní hrdinky Káti Kabanové. Vzhledem k době vzniku díla překvapí i velký důraz na nábožensko-mystickou složku díla (pravoslavné obřady nejsou zobrazeny v negativním světle). Milovníci cikánského folkloru ocení použití syrové cikánské hudby ve velmi autentické podobě ve scéně ze špinavého bordelu.

Adaptace rozsáhlé novely A. I. Kuprina - v českém překladu vydávané jako Souboj. Prostředí carské vojenské posádky v malém - tehdy západoruském (dnes ukrajinském) městě - na hranicích s Rakousko - Uherskem, kde se pije, chodí do nevěstinců a na pikniky do blízkých lesů a luk, svádí důstojnické paničky a život končí v soubojích. Filmová evokace je zdařile podpořena i dobovou hudbou - divoký židovský houslista v bordelu hraje jako o život, ruské romannsy s kytarou doprovázejí pikniky a kocovinu po pitkách doprovází vojenské chorály z hrdel přítomných důstojníků.

Zpracování stejnojmenné Čechovovy povídky (po letech se k námětu vrátil Nikita Michalkov v poněkud ironičtější poloze a daleko méně věren originálu v Očích černých) v tradici věrné evokace ruských adaptací. Milostná historka nespokojeného vysokého bankovního úředníka (ženatého s příliš racionalistickou manželkou) zažívajícího lázeňský románek s mladičkou, ale už vdanou ženou dovedla režiséra J. Chejfice (je autorem dalších dvou Čechovovských adaptací - V gorodě S. a Chorošij plochyj čelověk) k autentickému zobrazení jihoruských lázní, kde na výletní lodi hraje opravdická klezmerová kapela nebo kde potkáte u cesty modlícího se muslima.

Umělecké až naturalisticky věrné zpracovaní praktik jedné služebny čeky, kde jsou na denním pořádku popravy (ve filmu vidíme opravdu vše - zabíjení krys před popravou, svlékání odsouzených do naha, smývání krve po popravě, pouštění revolučního pochodu, vytahování mrtvol, odvoz náklaďákem, černý humor popravčích) bez slitování (dotknou se i pracovníků čeky, na něž praskne erotický vztah - mající až sado-masochistický nádech - v pracovní době) a porady jejího vedení. Velitel - navzdory vlastní tvrdosti (i k vlastní rodině) a intelektuálnímu ztotožnění se se svým údělem - psychicky úkol nezvládne a po neúspěšném pokusu nechat se zabít při jedné z poprav končí v psychiatrické léčebně.

Absolventský film FAMU vychází z autentických dětských kreseb vzniklých v období terezínského ghetta vesměs pod vedením výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisové (1941 - 1945), konfrontuje je s černobílými fotografiemi válečného Terezína a s použitím ukázek opery Hanse Krásy Brundibár (jehož nastudování se ve válečném Terezíně část dětí účastnila) kresby fantaskně rozhýbává. Dějová linka je pak zobecněním osudu většiny terezínských dětí - transport do Terezína, zde relativně šťastné dětství, návštěva mezinárodního Červeného kříže, trasporty do plynových komor Osvětimi.