Austeria

Začátek je opravdu silný - silná je krajina, ten pocit "bouře" přede dveřmi, soumraku přede dveřmi... Pak už to jde jiným směrem. Pro mě největší pochybnosti nastávaly ve scénách hudebního vytržení chasidských mužů - nejsem etnomuzikolog, ale ty zpěvy na mě nepůsobily autenticky (zato závěrečný zpěv na první dobrou!). Rovněž sborové modlitby v chrámě jsem brzy "prokouknul". Velkorysost prostředků zjevná třeba ve scénách z plesu tu najednou nebyla věrná. A ti muži - přijeli se ženami, ale byli naprosto nepraktičtí, bylo to přehnané - nefungovali absolutně jako otcové od rodin, jako živitelé, patriarchové. Bylo to stylizováno spíš jako skupina potrhlých fanatiků. A z toho pak plynuly další pochyby: manýristické svícení ve scénách z hořící vesnice (evokovaly Hase a Sanatorium na věčnosti - prostě "polská škola"), samotné motivace postav (možná jsem byl nepozorný, ale naprosto mi uniklo, že Mína je snacha a ne žena Taga). A další: motivace Taga a "zkřížení" jeho prosté morálky s morálkou náboženských blouznivců ve mně nezanechalo hlubší otisk. A závěr? Jancsó tohle dovedl mnohokrát ukázat syrověji, pravdivěji. Přesto jsem to rád viděl. Stojí to za shlédnutí. (16.01.2018)

Měl to být příběh skupiny haličských Židů z prvního dne první světové války. A začínalo to opravdu silně. Na chvíli jsem prožil zmatek a děs civilisty, posledního z posledních, v té historické chvíli, kdy si mocní tohoto světa usmyslí ohrozit můj život a rozvrátit všechny mně drahé hodnoty kvůli čemusi mně zcela cizímu. --- Nápad dobrý, a tuším i literární předloha je asi dobrá, jenže realizace u tohoto záměru nevytrvala. Do filmu se vloudil plán jakési národopisné exkurze do světa haličského, především chasidského židovstva. Pohnutky hodnotné a ušlechtilé, jenže prezentované na nesprávném místě a nesprávným způsobem. Chceme-li předvést kulturu nějaké etnografické skupiny, sotva si pro to vybereme ojedinělý a hysterický okamžik vypuknutí války. A že by ti Židé, nota bene chasidé, mezi sebou mluvili polsky? Zpívali polsky? I žalmy v synagoze? Mateřštinou aškenázských Židů byla jiddiš, a ve východní Haliči neměli mnoho důvodů užívat polštinu ani jako druhou řeč. --- Osel tak nějak nevěděl, ze které kupky si dopřát. O hladu je ponechán nakonec i divák. (09.10.2011)

Motto: "Židovstvo stojí na sloupu jako na jedné noze. Tím sloupem je učení: Miluj bližního jako sebe samého. To je celá naše moudrost. Každý si ji může osvojit, byť by stál na jedné noze. Naše dějiny jsou plné falešných soudů, před nimiž nás obvinili naši nepřátelé. Jsme obklopeni Hamany jako bezbranné ovce vlky. A jak se může bránit bezbranný? Jen čistým srdcem. A teď, když stojím před šibenicí, mám jen čisté srdce." Mé další setkání s Jerzym Kawalerowiczem, po nichž musím postupně uznat, že patřil k největším zjevům polského filmu. Tentokrát šťastně vsadil na spolupráci se spisovatelem Julianem Stryjkowskim, jehož literární Hostinec (Austeria) je vysoké úrovně a film z toho nic neztrácí. Román svého času nemohl v Polsku vycházet, ale nyní jsme již v době, kdy začínají pukat ledy. "Pláč se zvedne v noci, radost přijde ráno. Hřích se zvedne v noci, očištěn je ráno. Křik se zvedne v noci, uslyšen je ráno. Strach se zvedne v noci, víra přijde ráno. Smrt se zvedne v noci, zmrtvýchvstání ráno." Řekl bych, že Stryjkowského knížka by měla patřit k onomu "minimálnímu vzdělání", aby naopak nedokazovala, jak málo víme o dalších evropských národech. Stručně řečeno, je něco překvapivého na tom, když slyšíš v polštině "tady je Rakousko, a ne Kišiněv. A díky Bohu nebude, dokud panuje císař František Josef." Že by navíc Halič nebyla koncem světa, který dostalo rakouské mocnářství za trest? "Tak mluví jen člověk, který nemá vlastní názor a nečte noviny." - "To není jisté, kdo má víc názorů!" - "Především je třeba mít aspoň to minimální vzdělání." - "Především se člověk musí chovat jako člověk." Titulním hrdinou je zde austeria (tj. restaurant), který je několikrát ztotožňován s Noemovou archou (A kdo tam je? Spíš se zeptejte, kdo není.), veze starého čorta Taga, jeho snachu Mínu, vnučku Lolku a pasačku Jevdochu; z hostů prchajících před kozáky pak nejrůznější postavičky z města (ústřední je samozřejmě osud mladého páru Bumka a Aši) a partu chasidů kolem svatého cadika, kteří Boha oslavují - jak je jejich dobrý zvykem - radostným zpěvem a tancem. "Jsou tam takoví zbožní věřící. A křikem odhánějí zlé myšlenky." - "To si tedy našli čas na exorcismy. (...) Kvůli těm hlupákům budou trpět nevinní." - "A ty si myslíš, že oni jsou vinní?" Samotný závěr filmu je v jiném duchu než knižní předloha, nejvíc se blíží alegorii toho, co (nejen) tento židovský koutek čekalo ve 20. století. "To je konec všeho, nejen mě." (23.07.2015)

Velmi výrazné polské drama jehož zapadlost je vskutku překvapivá. Franciszek Pieczka předvedl naprosto výboborný výkon a doufám, že se s tímto herce ještě v nějakém filmu setkám. Jen je trochu nemilý ten spoileroidní obsah k filmu. Jsem si jist, že na snímek se podívají i tací, kteří román nečetli (jako já) a proszrazení závěru může na celkovům dojmu velice ubrat. (15.09.2009)

Nevím, jestli si film zaslouží úplně plný počet hvězd, ale zanechal ve mně velmi zvláštní pocit, za který ty hvězdy dávám. Zájezdní hostinec, který vlastní židovská rodina s patriarchou, moudrým Tagem. Všude v okolí vypuká první světová válka a lidé na Haliči se bojí hlavně krutých kozáků, kteří jsou už blízko. Tago vidí, jak z blízkého městečka utíkají všichni židé, kteří se bojí pogromů. Má na výběr, zda se přidat k nim nebo zůstat a riskovat smrt svou i své rodiny. Film se hodně věnuje chasidským obyčejům a zvykům, židé tam tančí, zpívají, modlí se. Celý film se táhne zvláštní poetický nádech, který zůstane i po skončení. (01.06.2020)