Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny
  • Animovaný

Recenzie (742)

plagát

Hirošima, moja láska (1959) 

Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu.

plagát

Král Šumavy (1959) 

Čím víckrát jsem to viděla, tím víc to zbožňuju. Úplně nejlepší ze všeho je Valův výraz, když si k němu Švorcová přisedne na motorku.

plagát

Kruh (1959) 

František Holar vypadá a vlastně se i chová jak Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem, což mi k postavě, které mám uvěřit dvacetileté manželství, tři děti, významnou pracovní pozici a milenku, moc nepasuje. Příběh je celkově naivní a plochý. Vnitřní monology hlavní hrdinky nejsou průhledem do jejího nitra, ale zbytečným a dobově poplatným komentářem děje. Co mě však úplně usadilo, je neobvykle dusná atmosféra některých scén, na které má hlavní podíl nápaditá a nemilosrdná kamera.

plagát

Letiště nepřijímá (1959) 

Fascinují mě tyhle dekadentní filmy z konce 50. let, kde jsou všichni pitomí a zklamaní a kde už ani Bek si pořádnej kádr nezahraje. Letiště nepřijímá je vystavěno na zajímavém charakterovém a vztahovém půdorysu, ale přesto jako psychologické drama selhává. Chyběly tam nějaké vyostřenější situace, které by ve mně rezonovaly. Jen jednu scénu si asi budu pamatovat déle, a to ještě proto, že v ní hrál z rádia Ravel, nikoli pro její filmařské kvality nebo dramatickou sílu.

plagát

Ošklivá slečna (1959) 

Uf. Právě jsem viděla sebe za 10 let (původně jsem chtěla napsat za 30, ale pak jsem si to spočítala, a ups). Jinak je to takové pěkně noirové a vůbec skvělé.

plagát

První a poslední (1959) 

Zatímco Benda je líčen do hloubky svého smutku i osobní minulosti, krotce emancipovaná Slávka a Olda ve švédské košili jsou jak vystřižení z plakátu. O dekorativních vedlejších postavách ani nemluvím. I když Muchův scénář prošel poměrně zdlouhavým hledáním režiséra a několikerým přepracováním (v mezičase podle něj mimochodem vzniklo ateliérové cvičení na FAMU Noční návštěva), tento rozpor v něm zůstal a ve filmu ho ještě umocňuje výkon Zdeňka Štěpánka. Připadá mi fascinující právě ta možnost číst První a poslední jako invazi odlidštěného "nového" světa do intimního prostoru, který prostě nelze ubránit.

plagát

Taková láska (1959) 

Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře.

plagát

Terasa (1959) 

Velká škoda, že dnes už vidíme tento film (vlastně nejen tento, ale i jíné od Rochy) jen v takové (ne)kvalitě, že by jeden plakal. Shovívavý divák vzrušivé surrealistické pnutí však stejně pocítí.

plagát

Velká samota (1959) 

Ježišmarja, já snesu, pokud jde o trampoty jézeďáckých věrozvěstů, opravdu dost, ale ten Martin Souček byl, nezlobte se, prostě neuvěřitelnej debil. Toho neomlouvá ani rok vzniku filmu a nakonec ani jeho poněkud odvázanější ladění (to právě snad klade na charakter postavy trochu vyšší nároky). Takového hlavního hrdinu neberu. Naopak ta ožralecká vesnička, která mu dlouho roztomile vzdoruje, je sympatická. Má výbornou atmosféru a záběry na její bláto a mlhu jsou nádherné. PS: Ještě musím připomenout tematicky i atmosférou příbuzný film Pouta. Není sice dokonalý, ale pro mě o dost přijatelnější. Tam mi hlavní necharakter vyhovuje.

plagát

Cesta zpátky (1958) 

Asi jsem měla příliš velká očekávání. A v prvních chvílích ve mně díky vláčné hudbě, městské poetice a absenci kladných hrdinů ještě vzrostla. Hudba mě začala otravovat velmi brzy, speciálně ten zpívaný leitmotiv, městská poetika až později, s jednáním postav jsem se prala docela statečně, ale taky to nešlo. Slibný potenciál zápletky i charakterů byl využit minimálně, scénář je zkratkovitý a povrchní. Jako by se tvůrci chtěli od tématu a prostředí záměrně distancovat. Tenhle odstup se úspěšně přenesl i na mě, a když pak Františka alias Freddyho topili, tak jsem se musela smát.