Genero

Když v roce 1932 starý pan Lego založil továrnu na výrobu dřevěných kačerů, ani v nejžhavějším snu ho nenapadlo, že legáčků bude jednou na světě třikrát víc než Číňanů. Děcko bez Lega je dneska jako děcko bez oka nebo bez ruky. Z Lega poskládáte snad cokoliv, kromě Legomesárošové a to jen v důsledku nedostatku materiálu na kozy. Přestože to byla opravdu velká sláva, když mi před pětadvaceti lety Ježíšek nadělil Legohrad, nikdy jsem se žádným velkým milovníkem akrylonitryl – butadien – styrenu nestal a ani nezatoužil usínat vedle plastového Han Sola. To mi ale nemůže zabránit užít si animák, který má tolik originálních nápadů, že na jejich spočítání tři, možná ani čtyři prsty nestačí. Je rychlý, vtipný a všichni ti smajlící, mračouni, bručouni, Brumbálové, Batmani a Gandalfové se valí v nekonečných frontách, až nedohlédnete na posledního pidimužíka v řadě a ani na chvíli vás nenapadle, že je to vlastně jenom uřvaná, vlezlá a otravná kokotina. Jo a z té ústřední písničky už brzo budu mít místo hlavy dutou obdélníkovou kostičku s výstupky na její vrchní straně a kruhovými trubičkami na straně spodní. A všechno bude božííííí.

Správný chlap by se měl živit jako honák, kamioňák nebo popelář a vonět hnojem, rumem a pitralonem. Rozhodně by neměl oháknutý do nažehlené košilky bouchat svoji denní šichtu mezi vyjevenými spratky v mateřské školce, což může mezi rodiči vzbudit nemalá podezření a obavy. Už o Arnoldovi blahé paměti jsme si při tomto pracovním zařazení říkali, že vypadá jako někdo mezi pedofilem a kokotem a Mads si nestojí o mnoho lépe. Pak už jenom stačí, když se některá ze studentek mezi řečí vytasí se svou erotickou fantazií, v níž si před ní prohání slepejše a spadne klec. Začíná hon na čarodějnice, který v typickém dánském Prdelákově narůstá do obludných rozměrů. Místní burani neváhají tomu chlípnému ouchylovi omlátit o držku zadní hovězí bez kosti v sámošce, odehnat ho až na okraj společnosti a sodomizovat mu psa. Smutné a tragické. Škoda, že jsem byl jako dítě takové pravdomluvné a čestné. Kdybych tenkrát řeklo, že mi matikářka Rauchvogelová mezi prvočísly a zlomky ukazuje máňu, mohl jsem mít další čtyři roky klid a ještě si přihodit nějaké to polínko na vesele plápolající hranici.

Láska nebeská je plná citů, touhy, něhy a šťastných, krásných lidí, kteří dělají ztřeštěné věci a patetická gesta. Láska tu číhá na letišti, ve škole, v Downing Street 10, v šuplíku, ve sprše i v popelníku. Přesto je to jeden z mála romantických filmů, při němž chlapovi kulminuje hladina cukru na běžných hodnotách a nemá potřebu kvapně a bez okolků vrhnout exemplární šavli. Příjemný film plný typických, opravdových anglických humorů z pera novozélandského scénáristy, který se dívá na svět skrz růžové brýle. Ano. Láska tě pohladí po přehazovačce a něžně políbí tvoji drsnou, uhrovitou, týden neholenou tvář. Láska tě nese na vlastních ramenou, když jdeš ke dnu, chytne tě za ruku a neomylně tě naviguje po dálnicích i cyklistických stezkách života. Láska propluje se sextantem naděje v ruce bahnem a podivným, lepkavým sajrajtem tvojí duše. Láska tě v noci objímá a zahřívá tě, aby ses necítil sám. Ale. Láska je i krvelačná šelma, co ti rozdrápe záda, zaleze ti pod žebra a tam se zahryzne do srdce. Láska ti otevře lebku, aby ti mozek proprala v louhu lží a pak na tebe posměšně vyplázne jazyk ze zadního okénka odjíždějícího auta tvého nejlepšího kamaráda. Láska je hnusná, cynická děvka, která se ti pošklebuje, když fňukáš v koutě...

Chápu, že i pedofilové potřebují své Bailando. Dokonce chápu i tanečníka, choreografa, zkušeného lektora, dvojnásobného vítěze StarDance a mistra ČR v latinsko – amerických tancích za rok 2012 Honzu Ondera. Kdybych uměl v pravidelném rytmu šoupat nohama krok sun krok, taky bych se za štědrou apanáž od ČT:D dokázal na obrazovce deset minut tvářit jako Dád Patras. Jenom nechápu, jakého psychopata napadlo tuhle píčovinu zaplatit, natočit a odvysílat. Bohužel se to některým dětem líbí a rády přizvou k tanci i rodiče. A to si hulte, že společensky velevážený muž mého formátu klesne na mysli, když se před bednou svíjí s výrazem obecního idiota při tanci houbařů. A pak si zatleská ...

Velice mě udivilo, že místním Trierovým obdivovatelům a posluhovačům artu, kteří se o obrázcích s bublinami vyjadřují výhradně s despektem jako o homixech, najednou stačí ke štěstí kytka s očima a mluvící krysa. A ono ano. Musím uznat, že Strážci galaxie jsou strhující a nápaditá akční scifi jízda prošpikovaná humory ve chvílích, kdy bych je v žádném případě nečekal. Když si do křížovky navíc ještě doplním popisek Zelená je dobrá a zvážím, že budu do budoucna kopulovat pouze se ženami jasně hráškové barvy pleti, vychází mi spektákl, který se nejméně na měsíc stává mým nejoblíbenějším filmem všech dob. Jak jsem se dočetl v odborných časopisech, pronesl pan Diesel repliku Já jsem Grůt v několika jazycích a s různou intonací přibližně tisíckrát. Za to velký reskept a nechápu, jak si z takového výronu, zvlášť když uvážím květnatost páně Dieselovy mluvy a dikce, může někdo vůbec dělat legraci. Zkus si Enšpígle říct například větu Jsem žižkovská pyča byť jen devětsetkrát po sobě a zaručeně ti jebne ve škebli.

Za těch pár let znalosti opic pokročily natolik, že se naučily dokonce používat klacky. I když je to pořád trochu chátra styl, jestli budou v tomto trendu pokračovat , mohly by za nějakých dvacet třicet generací vynalézt třeba housle nebo ruchadlo. Hlavním způsobem dorozumívání je znaková řeč a ti největší mluvkové dosahují rychlosti paží Jaroslava Švagra, když má zrovna den a překládá monolog Tomia Okamury. Opice upatlal nějaký blázen na kompjůtru, ale na tuto skutečnost jsem po pár minutách zapomněl. Trochu mě děsí, jak trikové technologie pokročily a za chvíli si bude moct kdejaký korbitch disponující dostatkem peněz na pixely, obsadit do svého velkofilmu vlastního digitálního Karla Rodena. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byly ve filmu jenom CGI opice. Jejich pohnuté osudy jsou zajímavé, jen jsem si přál mnohem víc zlého Koby, protože vypadal jako někdo, kdo neváhá kudlou uříznout malému outloňovi hlavu před objektivem kamery. Velkým zklamáním jsou naopak živí herci, kteří se sem tam připlazí do lesa somrovat o pár wattů elektřiny. Když se pak dostavil mdlý Oldman, už už jsem ho rozmrzele vybízel, aby šel do prdele, protože přes něj nevidím na toho ztepilého orangutana. Kdyby mistra jenom namalovali na zeď, vyšlo by to nastejno a ještě by produkce ušetřila na roztomilé šimpanzí mládě. Suma sumárum skvělý film, co mě dokázal vzít za srdce a za koule a donutil mě sdílet s opičáky radosti a strasti nelehkého života ve větvích borovice. Kdyby tušili, že se z nich s jejich přístupem za pár set tisíc let vyvine homo sapiens, asi by se na tu revoltu vysraly, ale to je věc jiná.

Cédéčko s třínohým psem z roku 95 si tenkrát myslelo, že už nikdy neopustí útroby starého Thomsona a neuvidí denní světlo. Rodiče v té době s naprostou jistotou věděli, že si co nevidět otevřu žíly a snažili se mi to vymluvit. Alenku v řetězech jsem měl z těch zasranejch smažek ze Seattlu vždycky nejradši. Pouštěl jsem si ji, když mě odkopla první holka, pouštěl jsem si ji, když mě odkopla druhá i třetí holka, pouštěl jsem si ji, když mi zcepeněl křeček i děda. Potom, co si Cobain v rámci self promotion ustřelil kebuli, se v některých kruzích stala Nirvana legendou. Layna si Manitu odnesl taky v poměrně mladém věku a že by se kolem něj tvořil nějaký kult, to jsem si nevšiml a považuju to za děsnou křivdu. Alenka pro mě umřela 5. dubna 2002 na gauči v bytě na University District mezi pytlíky koksu a plechovkami s ředidlem. Nedávný comeback s tím přičmoudlíkem s květákem na hlavě považuju za vtip, protože už to není Alenka v řetězech, ale v prdeli. Co jednou odešlo, má zůstat zakopáno. Jo a tenhle koncert je naprostá pecka, tak si to koukejte pustit a milovat to, vy sráči.

Stal se roky prověřenou legendou a jedním z největších britských národních pokladů. K Anglii patří stejně neodmyslitelně jako libra, James Bond, smrt princezny Diany a Big Ben. Ke svým nekalým rejdům zvolil časy královny Viktorky, kdy byla nejmodernějším výkřikem kriminalistické techniky lupa, pytlík sádry a píšťalka a k obelstění londýnské mordparty člověk rozhodně nemusel být žádný Moriarty. Dokument nabízí dramatickou rekonstrukci pochmurných uliček starého dobrého Whitechapelu, kudy nestor všech šáhlých pouličních hrdlořezů prchal, když mu zákon šlapal na perka. Uděláte si celkem ucelenou představu, kde bylo vždycky na svatého Patrika nablito a u kterého patníku se chcalo během pajdavé cesty z Vosího hnízda. Samozřejmě si jako třešničku na dortu autoři vycucali vlastní teorii o jeho identitě. Ale co si budeme povídat. K legendám se nečichá a je mi úplně jedno, jestli skočil do Temže, zavřeli ho do blázince, nebo ho v podjezdu zastrašil Danny Trejo. Jistě si všichni chceme uchovat Jacka Rozparovače v paměti jako toho chlapíka v buřince a s dlouhatánským nožem v ruce, který s maniakálním smíchem mizí za rohem místního bordelu.

Z neveselých Husákových časů si pamatuju tolik, že bych za puky na džínách z Tuzexu babičku nejraději poslal rubat uran, sem tam mi teta přivezla z Maďarska čokoládu a všichni chlapi z LIAZu se chvěli vzrušením, když na Prvního máje dorazil do cíle pod tribunou alegorický vůz z klášterského pivovaru a čekal na odstrojení. Za komárů jsem ještě tahal kačera, takže o nějakém sentimentu nemůže být řeč. Přesto bych hlavní hrdiny mohl považovat za své starší kamarády, podle jejichž vzoru bych si, až vyrostu, míchal koktejly z čůča a toho lahodného Francova nápoje a cestou na Plastiky si nechal pravidelně dávat do držky od kosmonautů. Jediné, co je mi líto, že příběh obsahoval spoustu zajímavých postav, které se objevují a zase mizí, aniž bych se dozvěděl cokoliv o jejich dalším osudu. Třeba by mě zajímalo, jestli ten slizký Pačesovic bonzáček nakonec dostane syfilis, zřítí se na školním výletě ze sochy Jana Švermy, na kterou šplhal s úmyslem národního hrdinu líbat na ústa, přejede mu přes ksicht sekačka na trávu, nebo zemře nějakou ošklivou smrtí, jakou by zemřel, kdyby hrál v Občanském průkazu Jason Statham.

Sturmbannführer Tom bojuje pořád dokola s ufony a vždycky umře. Některé jeho obdivovatelky může tenhle film dostat až na úplné psychické dno, ale kluci z patologie si určitě chrochtají blahem. Protože jsem velkým milovníkem smrtí Toma Cruise, byl jsem nejméně prvních třicet minut nadšen. Když ale po dvousté uléhal do své stodvaceticentimetrové rakvičky, začalo mě to už docela srát a na tomto stavu se do samotného konce nic moc nezměnilo. No a pak tu samozřejmě je Emila, co si píču nemyla. Jistě, celou dobu je upocená až hanba, zapatlaná bahnem a svinstvem ze zákopů a asi i trochu smrdí. Když ale přihlédnu k tomu, že druhým nejvhodnějším sexuálním objektem na bitevním poli je ten nejméně chlupatý svobodník, jsem si jistý, že kdybych držel nějakou mimozemskou chobotnici pod krkem a kanadou jí kopal do prdele, našel bych si přesto minimálně čtvrthodinku na zkomponování hezkého, zamilovaného sonetu.