Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Horor
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi

Recenzie (212)

plagát

Glory (2016) 

Glory se mi bleskurychle zarylo pod kůži. Nádherná ukázka toho, že k natočení filmového veledíla není třeba obří rozpočet a CGI, ale že základním stavebním kamenem je kvalitní scénář. Glory oplývá tak dobrým scénářem, že si ani nevybavuju, kdy jsem naposled zhlédl novější film, který by byl takhle skvěle napsaný. Krása filmu spočívá také v jeho nepředvídatelnosti. Vždy, když jsem si myslel, že vím, jakým směrem se bude děj ubírat, tak přišel moment, který jsem absolutně nečekal. Film mě dostal i po emoční stránce – s hlavním hrdinou jsem soucítil, pochopil jsem ho a fandil mu. Zářný příklad toho, jak dokáže dnešní doba člověka jednoduše semlít a je jedno, že jeho úmysly jsou čisté a šlechetné. Do prekérní situace se dá zamotat lehce, cesta z ní už ale procházkou růžovým sadem není. Závěrečná scéna je geniální třešničkou na dortu, vůbec jsem to nečekal a přitom to tak moc dává smysl. Klidně se to mohlo jmenovat „Canko Petrov: Řada nešťastných příhod“.

plagát

Gamera: Strážce vesmíru (1995) 

Gamera mě moc nezaujal. Designově je super, ale jeho mytologie mi nepřišla nic extra. Gyasové, ač vypadají solidně, mi také nepřišli jako kdoví jak úžasní soupeři – film jsem si tedy moc nevychutnal. Cením kvalitní zpracování a poměrně slušné destrukční scény, ale další film s Gamerou si asi jen tak nepustím. Zůstanu raději věrný Godzillí sérii.

plagát

Suspiria (1977) 

Legendární horor od mistra Argenta s úchvatnou vizuální stránkou a jedinečnou hudbou od Goblin. Argento má svůj nezaměnitelný rukopis a zde ho promítl rozhodně nejvíce ze všech filmů, které jsem od něho viděl. Suspiria vyniká především pohlcující a děsivou atmosférou, které neuvěřitelně pomáhá hudba, díky níž je úroveň strašidelnosti posunuta na nejvyšší stupeň. Závěrečná scéna je pak naprostý hororový orgasmus a dokážu si barvitě představit reakce lidí v roce 1977, kdy se tento skvost začal promítat. Film ve mně zraje jak víno a s každou další projekcí si ho vychutnávám víc a víc.

plagát

Scanners (1981) 

Scanners je dalším z řady Cronenbergovo kultovních snímků jeho rané tvorby a patří mezi ty nejlepší. Postava Darryla Revoka v podání Michaela Ironsidea je úžasná, jen mě trochu mrzí, že si ho v průběhu filmu až tolik neužijeme. A právě díky tomu je nejsilnější stránkou filmu jeho začátek a samozřejmě epický závěr. Prakticky nemám nic, co bych filmu vytknul. Neodvážil bych se kecat do specifického stylu Davida Cronenberga, takže když v jeho filmu narazím na nějaké drobnosti, které se mi moc nelíbí, snažím se je nějak vstřebat po svém a pochopit, proč to tak je – nehledám v nich jiná východiska a nepřemýšlím, že by to mělo být jinak. Je to prostě Cronenberg a je třeba brát jeho filmy takové, jaké jsou.

plagát

Americké Psycho (2000) 

Poté, co jsem dočetl knižní předlohu Breta Eastona Ellise, jsem si po delší době pustil i filmové zpracování, které jsem díky znalostem z knihy patřičně docenil. Po přečtení knihy jsem si film vychutnal ještě více, je opravdu skvěle poskládaný a dočkáme se v něm spousty dialogů, které jsou doslova totožné s těmi knižními. Kniha je psána jakoby formou deníku a díky tomu také působí tak chladně a zobrazuje postavu Patricka Batemana jako naprostého sebestředného psychopata, kterým také je. Na filmu cením to, že se zaměřil převážně na psychologii hlavní postavy, kterou dle mého názoru vystihl dokonale. Kniha je kontroverzní zejména podrobným popisováním vražd, sexuálních hrátek, kanibalismu a dalších různých zvrhlostí. To ovšem ve filmu nehledejte, v tom je kouzlo knihy, a proto jsem rád, že ve filmu moc násilných scén není, protože bych nechtěl vidět jak by to dopadlo, kdyby se tvůrci snažili filmem šokovat a pokusili by se vyobrazit brutální násilí. Zde se více hodí tato sonda do mysli psychopata a lépe tady vyzní jen určité náznaky, jako například hraní si s pramínkem vlasů oběti, kterou den předtím pozval do svého bytu, než kdyby to bylo postavené na brutálních scénách. Takhle se jedná o one man show v podání Christiana Balea, který se do role Pata Batemana náramně hodí a jeho herecký výkon je úctyhodný. Kniha je napsána velmi chytře, střídají se v ní vražedné pasáže s kapitolami, kde se prakticky nic neděje a řeší se jen jaká vázanka se hodí k tomu a tomu obleku a kdo spravuje čí účet, ovšem jako celek to vše do sebe krásně zapadá a opravdu vám to přijde, jako když čtete deník psychopata. Jeho vnitřní pocity, představy, nálady a nakonec i samotné činy, které jsou v knize popisovány, může plno lidí považovat za pouhou snahu šokovat anebo jim to může připadat jen jako nechutný a ubohý román pro zvrhlíky od zvrhlíka, ale tak to není. Kniha odráží realitu a skvěle vykresluje chování určitých lidí a ukazuje, že mezi námi žijí i takováto individua. Ellis uhodil hřebík na hlavičku a jeho dílo považuju za masterpiece a to samé si myslím i o filmovém zpracování.

plagát

Herkules (2014) 

Demýtizace Herkula se zdařila. Sice bych se rád podíval na to, jak Hercules plní dvanáct úkolů, ale nějaké to osvěžení a alternativní převyprávění Herkulova příběhu není vůbec na škodu. A tak se dočkáme Herkula, který je sice jedinečný a téměř nepřemožitelný bojovník, ale na druhou stranu je pouhým smrtelníkem a žoldákem, kterému pomáhá zástup věrných spolubojovníků a jeho pověst je vybudována pomocí důmyslně promyšleného PR spoléhajícího na naivitu tehdejšího obyvatelstva. The Rock se do role výborně hodil a jde vidět, že jí obětoval hodně. Dost se mi líbili obě bitvy, které film obsahuje. Byly natočeny velmi poutavě a přehledně, žádný nesourodý chaos, hezky jsme měli přehled o hlavním dění. Stopáž je tak akorát, aby jste se nezačali nudit. Tvůrci se vykašlali na nějakou zbytečnou vatu a většinou šli přímo k jádru věci. Natřískali to jak jen mohli, aby nás po celou dobu udrželi v pozoru a povedlo se jim to. K mému překvapení film obsahuje i skvělé hlášky, které mi vykouzlily nejeden úsměv na tváři. Nový Hercules nabízí parádní a stylovou podívanou a rozhodně se vyplatí ho vidět.

plagát

Rohy (2013) 

Film jsem si vpálil hned po dočtení knihy, ze které jsem byl nadšený a udělal jsem dobře, jelikož to mé nadšení z Horns ještě znásobilo. Děj je samozřejmě hodně osekaný, zjednodušený a přizpůsobený filmovým možnostem, což bylo nevyhnutelné, ale Aja se s tím popasoval na výbornou a podařilo se mu vytěžit z knihy vše nezbytné, přimíchal k tomu spoustu nového materiálu a uvařil nám lahodnou pochoutku, která stojí hrdě po boku úžasné knižní předlohy a sama má co nabídnout. Základním stavebním kamenem v předešlých Ajovo filmech byla hlavně brutalita a parádní gore efekty. Těch je zde pomálu, ale když už přijdou, tak stojí za to. I CGI efekty jsou velmi zdařilé a nebijí do očí, naopak jsou skvěle zakomponovány do vhodných situací. Když jsem zaregistroval, že Merrin hraje blonďatá Juno Temple, tak jsem předpokládal, že se nedočkám té čarokrásné zrzky, jak byla popisována v knize, ale naštěstí ji na zrzavo nabarvili a stala se z ní přesně ta nádherná Merrin, jak jsem si ji představoval. Vůbec se Igovi nedivím – zamilovat se do ní na první pohled je snadné. Malinko mě zklamalo, že nebylo lépe a podrobněji zobrazeno, jak byl Lee ve skutečnosti hrozně zvrácený, zkažený a falešný člověk, jako tomu bylo v knize. Těšil jsem se na scény, kdy bude po několik měsíců mučit svou umírající matku, ale bohužel se tvůrci rozhodli tuto část vynechat. Stejně jako dost zkrátili a zjednodušili scény z mládí. Ale s tím se nedá nic dělat, filmová stopáž není nafukovací a někde se prostě zkracovat muselo. Každopádně u mě převládá nadšení. Film obsahuje vše, co bylo třeba, dokonce i scénu s hadem zalézajícím do chřtánu. Takhle má vypadat parádní převedení knihy na filmová plátna. Aja je machr!

plagát

Big Money Rustlas (2010) 

Po deseti letech se ICP vrátili před kamery a natočili volné pokračování svého kultovního snímku Big Money Hustlas. Tentokrát se děj odehrává na divokém západě, tedy na posledním možném místě, kam by vás napadlo zasadit příběh s ICP v hlavních rolích. Spousta die-hard fans tvrdí, že Big Money Rustlas se nepovedlo tak jako Hustlas, ale s tím nesouhlasím – já mám naopak tento kousek radši. Přijde mi vyzrálejší, vtipnější, ucelenější a v neposlední řadě také kvalitnější. Hustlas byl prakticky jen takový experiment a legrácka pro juggalos a také to tak vypadalo. Tohle je samozřejmě opět dělané pro skalní fanoušky, ale už to má co nabídnout také nezainteresovaným divákům.

plagát

Big Money Hustlas (2000) 

Film pro juggalos a fanoušky ICP, nezasvěcení to pravděpodobně ihned zavrhnou. Je to vlastně hrozná blbost, ale právě o to jde. Nebrat se vážně, dělat si ze sebe srandu a ještě parodovat různá filmová klišé. Big Money Hustlas jsem viděl mnohokrát a s odstupem času mě to už nebaví tak jako dřív, ale vždycky se na to rád podívám. Teda až na scény s neuvěřitelně tlustou tanečnicí, z té se mi dělá po každé projekci víc a víc šoufl.

plagát

Stendhalův syndrom (1996) 

Argento začal koketovat se CGI efekty a nedopadlo to vůbec špatně. Pustil se do toho velmi citlivě a použil je opravdu jen tam, kde se hodily. To jen tak na okraj, on totiž tento fakt není vůbec podstatný, hovoříme-li o tomto filmu. Podstatné je, že Argento nezapomněl nic ze svého umu ani po šestadvaceti letech od svého debutu. Je to prostě pan režisér a stále má svůj charakteristický rukopis. I tento kousek disponuje úžasnou prací s kamerou, skvělou hudbou, specifickou atmosférou, propracovaným scénářem, napínavým dějem a samozřejmě také i slušnou porcí goru, i když oproti jeho jiným filmům ho zde zase tolik není. Vnadná kráska Asia Argento je v hlavní roli zcela dominantní a předvádí své sólové galapředstavení. Argento ani nemusí hledat jiné krásné a kvalitní herečky do svých filmů, když tu nejpovolanější má doma přímo pod nosem. Navíc ji vůbec nešetří a nechová se k ní zrovna jako hodný a milující otec. Psychicky ji totálně rozloží, ponoří ji do bizarních halucinací (v jedné z nich se třeba líbá s dosti podivnou rybou), nechá ji ostříhat si své dlouhé kadeře anebo se kompletně od hlavy až k patě pomalovat temperovými barvami. A kdyby to náhodou nestačilo, tak ji nechá ještě dvakrát znásilnit jedním blonďatým slizounem (skvělý Thomas Kretschmann) a ještě ty scény pořádně natáhne a zintenzivní – přece nebude své dceři zkracovat její utrpení. Ale tak už to holt chodí, když jste dcerou filmového génia, který se v umění neštítí ničeho a je naprosto oddán svému řemeslu – a navíc je tak trochu magor. Už jsem si myslel, že s přehledem napařím plný počet hvězdiček, ale filmu trochu ubližuje utahanější druhá polovina a možná malinko předvídatelné rozuzlení. Ale jinak naprostá spokojenost. Dario Argento rules!