kostej_

Režisér Ozcariz se příliš netají tím, že jeho touhou je tvořit filmy, které jsou schopny pronikat k širokým masám. Přestože je tedy Černá ovce spíše nenáročným filmem a používá množství typizovaných postav, daří se mu nesklouznout k zavedeným způsobům vyprávění, a zároveň si díky vědomí o své vlastní lehkosti udržet nadhled a hravost až do konce.

Přestože se tento film prezentuje jako žánrový, je velmi těžké se u něj žánrově bavit. Množství snahy o originalitu a vymanění se z českého prostředí naprosto přebilo vše ostatní, a klišé je tak to poslední slovo, kterým bych tento film charakterizoval. Na závěr bohužel přichází rozplizlá pointa a choreograficky úchvatně řešený závěr se v plné rychlosti sráží s troskou, která zůstala z příběhu.

Ačkoli chápu, že se podobné problémy v Belgii či Francii můžou vyskytovat (stejně jako časem i u nás), jejich podání ve filmu poukazuje spíše na jejich absurdnost a budí spíše než porozumění opovržení. Stejně tak mi chybí i porozumění pro volbu karlovarské poroty udělit tomuto filmu Křišťálový glóbus, ačkoli v soutěži byly výrazně lepší snímky (namátkou Glińského Świnki). Ale možná to bylo tím, že předsedkyně poroty, francouzská producentka Claudie Ossard, u něj jako u jediného nemusela číst titulky...

Geniální od začátku do konce.

Bay ve druhém díle zcela rezignoval na cokoli inteligentního (nejvýrazněji postižené v tomto ohledu byly dialogy, v nichž se střídalo dětské chápání války s důchodcovským chápáním počítačů, a patos se snahou ohromit průměrnou znalostí popkultury infantilními výrazy) či vkusného (pokud nepočítám samotný koncept, je to hlavně celá epizoda přípravy a nástupu do studentského života, po sté recyklované psaní "podivných znaků" a vůbec hromada dalších klišé), k tomu přidal hromadu nelogičností (pochybné oživování "mrtvých", postup dějem nevídanými způsoby, jako jsou do té doby nikým nezmíněná teleportace, náhlé osvícení, že tři pyramidy vlastně představují orionův pás, a proto musí sloužit jako šipka označující směr, či bitka do té doby dvou naprosto přátelských robotích kolegů, kteří prorazí skálu zrovna na místě, kde je ukryt toužebně hledaný klíč, vyzvednutí prachu, který z něj zůstal atd.), pár nových ještě více nesympatických a v rámci děje ještě více zbytečných postav, a poslepoval veškerý natočený materiál. Výsledkem je asi pět průměrných vtípků (ne, kopulace psů mezi ně opravdu nepočítám) a několik hezkých akčně-herních videí, které vás ovšem zastihnou již ve stavu hluboké letargie; opravdu zábavný moment jsem nezaznamenal. Dramatická linie neexistuje, každý moment je v rámci filmu prezentován jako ten nejdramatičtější a nejklíčovější, přestože děj se posunuje jen velmi pomalu. Stává se tak z něj pouhý sled stále stejných obrazů bez vlastní identity, jejichž neustálé opakování je dosti ubíjející.

Je až neuvěřitelné, že Boorman po této pseudointelektuální patlanině dokázal kvalitativně vyskočit až k Excaliburu.

Melancholie mezi námořnickými reáliemi moderní Číny přiživovaná setkáním s předčasně dospělou čínskou holčičkou, která svou roli vystihuje ovšem až příliš dokonale a nepříliš reálně.

Film Thomase de Thiera se zabývá jedním z největších neštěstí, jaké můžou člověka postihnout – ztrátou dítěte. Snímek provází propracovaná psychologie i výtečná art forma, a ačkoli závěrečná katarze není příliš silná, možná je tu něco lepšího. Autor místo ní volí snahu ukázat, že naděje nalézt cestu ze zoufalství existuje.

Škoda málo propracované, či dokonce až směšné motivace hrdinů, která do celkového pojetí jinak formálně velmi dobrého filmu vůbec nezapadá.

Mám poměrně smíšené pocity. Nový star Trek je přes svou retro stylizaci ve všech směrech sci-fi moderního hávu (a nevadí ani zkopírování zápletky Enterprise), zároveň ale hází do koše téměř vše, co jsme dosud o světě Star Treku věděli.