Páně

Na rok vzniku zcela netradiční záležitost. V době kdy vznikaly spíše bezduché akčňáky přišel najednou film, který se snaží zaujmout především atmosférou, stylizací či hudbou. Mladý Mickey Rourke coby zhýralý soukromý detektiv? Ano! Všechno jako by se nabízelo pro noirovou jízdu z drsné školy, ale pozor, nenechte se zmýlit. Dostane se vám něčeho přeci jen trochu jiného a musím říct, že i mé maličkosti se to velmi zamlouvalo. Konec mě vyloženě potěšil, ačkoliv vlastně není něčím zcela novým. Tohle dílo je precizní prácička, všechna čest.

Málokdy se musím prát s takovou nechutí psát komentář u filmu který se mi vlastně docela líbil. Nedokážu přesně určit co je toho důvodem. Nicméně Apocalypto nabírá postupem v příběhu velice slušné tempo, které vás prostě donutí si to dát do konce stůj co stůj. Kostýmní a vůbec vizuální zpracování je na vysoké úrovni, dokáže vás přesvědčivě vnést do příběhu a rozptýlit ostatní chmury. Tleskám i za vůli používat původní mayský jazyk, to se cení.

Trochu nechápu ty výbuchy nadšení a výkřiky obdivu. Možná jsme si u USA produkce až příliš zvykli že je nám jejich fatální patriotismus a hrdost servírována často poněkud hloupěji, ovšem Argo v tomto je a není jiné. Tohle je jedna velká (byť konečně trochu inteligentněji natočená, to přiznávám) oslava velké ameriky jako politického velikána a jejího všemocného Hollywoodu což mi není dvakrát po chuti. A pár odlehčených momentů mě opravdu neobměkčí. První polovinu filmu má herecky paralytický a režijně unylý Affleck dost problém k sobě vůbec diváka nějak připoutat a děj je poměrně nudný, ale druhá půlka to trochu vylepšuje neboť je lepší a svižnější. Na konci zase malinko patos vykoukne, ale přecijen v rámci Affleckovství ne tolik jako jinde. (zhlédnuto extented cut)

Chce to najít v sobě odvahu vytvořit cíleně velikášské audiovizuální dílo s tak citlivými filozofickými tématy jakými osud, věčnost, selhání či láska bezpochyby jsou, aniž by se jeden vyhnul všudevkrádajícímu se patosu. Cloud Atlas je bez debat perfekcionistická práce plná v různých směrech opravdu nadprůměrných scén. Za zmínku jistě stojí i velice vkusné dávkování akce, emocí či vizuálních libůstek. Ale i přes veškerou spokojenost se asi nikdy nezbavím jakéhosi v nitru hlodajícího pocitu, že Atlas Mraků tak trochu pohltil sám sebe ve svých ambicích zachytit takřka osudovou všehomíru na ploše jednoho filmu. Jako by mi ony osudové tóny nakonec přeci jen protekly mezi prsty místo aby mojí duši vystřelily někam ke hvězdám. A i kdybych byl brán na mučidla, nedokázal bych povědět zda to bylo z důvodu že jsem tomu tak sám chtěl, nebo že to zkrátka ani nešlo jinak. A tak toto dílo pohříchu malinko selhává tam kde mělo být v kramflecích nejsilnější. Bohužel.

Brutálním způsobem rozporuplné a dvěma tvářemi ověnčené dílo. Na jednu stranu velice sympatický pokus (byť v rámci žánru dosti okopírovaný) o atmosfericky pojaté sci-fi zadumanějšího filozofického rázu, na stranu druhou neuvěřitelně utahaný a zmatený příběh bez vyšších ambicí, byť v celkem slušivém vizuálu. Taková je Autómata. Chvíli vás bude plnit pocitem, že je vše nadmíru v pořádku a za chvíli se zase ukoušete nudou. Škoda toho potenciálu. Ale i tak rozhodně za zhlédnutí stojí.

Iñárritu definitivně sundal nohu z plynu. Ať si nad tím lámu hlavu pokaždé jakkoli, vždy mi vyjde Babel z jeho Arriagovského triptychu jako zcela nejslabší článek. Přestože vaří z podobného koření, nechutná ani tak syrově krásně jako Amores Perros a ani tak devastujícně mrazivě jako 21 Grams. Tahle polévka je již notný odvar, avšak v porovnání se zbytkem světové kuchyně stále notně působivý. Může za to tradičně tklivá kytara, taktéž i přesvědčivé herecké výkony představitelů hlavních linií. Japonská část příběhu by se mohla zdát jako rušivý element, ale já zde půjdu trochu proti proudu s názorem, že se mi celkem líbila. Někomu by se mohl zdát prostřih z Marocké nebo Mexické pouště na diskotéku do Japonského velkoměsta trochu moc., ale pro hluchoněmou mladou dívku se může tento svět stát lehce větší pouští, nežli ty dvě výše zmíněné. I Babelu říkám své poměrně jisté ano.

Toto "veledílo" dostává řádně na frak především díky narativní neschopnosti a zmatenosti. Díky tomu se jeho sledování postupně stává křečovitou útrpností. I po druhém shlédnutí nepřestávám míti dojem, že jsem shlédl jen jakousi chaotickou změť po sobě jdoucích načinčaných obrazů. Pokud lze něco vyzdvihnout, tak je to chvílemi opravdu povedená hudba. Velikým zklamáním byly bitevní scény jejichž "epičnost" a nasnímání, byly skoro až směšné. A pokud jediná scéna, kterou si člověk pamatuje ze 138 minut je zpovědnice tančící po kostele, je něco špatně. Postavy Polívky a Mádla snad ani nemusím zmiňovat. Ech...

Naprosto přelomové dílo filmové historie a jeden z vrcholů Tima Burtona! Úplně z toho sálá touha zfilmovat Batmana podle prapůvodního námětu jako "temného rytíře" noční postavu, spasitele přicházejícího jen ve tmě. Tak to má být a navždy mělo zůstat! S Burtonem si náramně notujeme v mnoha věcech. Já mu naprosto žeru město Gotham tak jak ho stvořil, plné bizarních budov, naprosto zlé a temné. Dále se shodneme v nechutenství k postavě Robina, který z filmu jako naprosto zbytečný element krásně zmizel. Když připočtu geniální tah v podobě angažování Jacka Nicholsona jako Jokera, nezbývá než hodně hluboce smeknout.

V případě Batman Returns platí stabilní hodnoty, které jsem zmiňoval už o dílu prvním. Nutno dodat, že laťka zůstala zachována na vysokém standardu a to způsobem více nežli elegantním. Více barev, nápadité kulisy, vizuální nonšalance. Ale přesto Gotham zůstal tím temným místem, kde noc není však pouze výhradně časem beznaděje, ale i časem netopýřích křídel. Malinké postrčení postavy Batmana směrem vzad prospělo charakterům Kočičí ženy i Tučňáka znamenitě. Opět lahodný Burtonovský opus, božský to pokrm pro mé oči.

Přesto, že v mých očích už "Burtonovy" Batmany už asi nikdy nikdo nepřekoná, přesto všechno mi přijde tato první Nolanova rána více nežli sympatická. Batmanův vzestup podal Nolan tak, že je opravdu uvěřitelný se vším všudy. A poté co se děj přesunuje trvale do Gothamu, jsem zůstal pořád spokojen s tímto novým podáním tohoto místa. Takový Arkham Asylum a celý ten ostrůvek má pořád slušný komiksový náboj jako hrom. Škoda, že toto všechno se naprosto vytratilo v následujícím Temném rytíři, uvolňujíc místo jiným věcem. Zde se to promísení tradičního a moderního pojetí ještě krásně kloubí. Hudební taktovky se úspěšně chopil Hans Zimmer a stvořil nadprůměrný počin, který to žene vpřed. Pokud by Nolan pokračoval v podobném duchu i dále, chrochtal bych si, ale bohužel se tomu tak nestalo.