CBD

Chlápek v blyštivém saku projíždí Španělskem, espreso si dává jedině ve dvou oddělených šálcích a občas se staví na pokec nějaká figurka s prapodivnou replikou a krabičkou od sirek. Isaach De Benkolé sice hraje tělem, ale jeho potenciálu je zatracená škola. Jarmusch chtěl natočit příběh o nájemném vrahovi - udělal to. Po svém. A díky zbytečně dlouhé stopáži a jakékoliv absenci děje (ne, o střílení nejde - myslím JAKÉHOKOLIV děje) jde i o poměrně zbytečný film. Doteď se divím, že jsem na projekci neusnula...

Pod anotací se vám může rýsovat jakákoliv představa, ale nikdy se nebude ani na vzdálenost viditelnosti přibližovat k tomu co Park vytvořil. Tohle není horror. Tohle není psychologické drama kde postava rozmítá nad správností určitých rozhodnutí. Tohle není ani love-story. Bakjwi je totiž všechno. Neočekávatelný a stále překvapující uragán ve kterém můžete identifikovat věci co už z jiných filmů znáte, ale dá vám to přesto obrovskou práci. Park si na nic nehraje. Je svůj a to Bakjwi sluší nejvíce. Stejně tak s postavami, tohle nejsou žádné rádobynačrtnuté figurky s bílým make-upem honící se po lese (sorry, ale tohle se fakt nabízelo) - i když s poněkud divnou diagnózou jde o lidi z masa a kostí. Páni, pokud máte originilní filmy se skvělými herci a propracovanou režií rádi tak neváhejte. Tohle za to stojí.

Tento korejský "Kult hákového kříže" má spoustu velmi silných momentů, ovšem při kratší stopáži by mě jako celek oslovil více.

Tak tohle bylo opravdu neuvěřitelně ujetý... Shankland ukazuje, že ty nejgeniálnější nápady spočívají v jednoduchosti. Proč vymýšlet zmutované zabijáky, když stačí nevinné, sladké dětičky, které budou rodiče objímat i potom co se je pokusily oddělat? Celý film bych popsala asi jako něco mezi Osvícením a Pavučinou Snů (atmosféra). Bylo zde pár hodně sick záběrů a přehršel svěžích nápadů. A toho jekotu bylo vážně dost - režisér ho mohl rovnou vyměnit za hudební složku. To bychom se pak dostali ještě o stupeň hororových experimentů dál. PS: po projekci (na MFF Varech) jsem pana Shanklanda potkala cca dvakrát a pokaždé jsem bojovala s nutkáním potřást mu rukou a pogratulovat k tomu, jaký je magor. Doufám, že to udělal někdo za mě.

Kytice se Brabcovi povedla, to se o Máji bohužel tvrdit nedá. Po shlédnutí snímku mi došlo, že pan Brabec je v podstatě takový náš český Roland Emmerich. Jistě, každý točí jiné žánry a František nemá prostředky ani v úmyslu točit nějakou destrkuci, ale všimněte si tohoto podobenství: oba milují vlající textil. Brabec je poeta a dělá filmy tak jak sám cítí a vidí bez ohledu na to zda-li to dává logiku. Z jedné strany to není zas tak úplně špatně. Budu držet palce, aby se to příště povedlo lépe - prý to bude zase báseň, takže o jednu položku ze seznamu školní četby budeme mít opět méně.

Darren Aronofsky strhujícím způsobem líčí příběh jednoho stárnoucího Wrestlera, který je na to co umí a miluje už moc starý. Je známo, že tělo stárne ovšem duše časem pouze moudří. Tak přichází čas pro výčitky a sebezamyšlení. Tak přichází čas pro výčitky a sebezamyšlení. Je tedy snažsí prohrát svůj souboj nebo nechat se vyzvat na svůj životní zápas? Mickey Rourke tu ten životní zápas opravdu bojuje.

Ultimativní, barevná, nedostižně ujetá úchylárna. Tohle neoceníte pokud nedisponujete alespoń vyšší dávkou dětinskosti či jste celý den neseděli na art filmech o rudnoucích japonkách. Každá minuta překonává tu druhou a tak jen napjatě sledujete jak daleko Takashi Miike zajde. Rozhodně dál než by jste očekávali. Souložící roboti, vykradené hračkářství, muzikálová čísla, praseční masky a falické symboly málem v každém druhéím záběru. Rozmyslete se, jestli tohle chcete vidět.

Období třicátých let minulého století mám opravdu ráda. Prohibice, Cotton Club, Thompson 1920… Filmy z tohoto období se vesměs zaměřují na tyto tři téměř magická slůvka. Ovšem atmosféra v nich se málokdy zdaří tak jak se to zdařilo v mé oblíbené počítačové hře – nevím jak vy, ale do Lost Heaven bych se klidně vydala strávit prázdniny. Tenkrát se honičky a přestřelky odvíjely podstatně jiným způsobem: většinou jste stáli na prahu vašeho nablyštěného černého Fordu V8 a jednou rukou svírali Tommy gun zatímco se okolo vás odrážely kulky vyslané z policejních coltů, které vás maximálně trefili tak, že proděravěly váš rozevlátě dlouhý černý kabát. Tempo celého snímku je vyvážené a režisér se příliš nezaobírá nepodstatnými věcmi. Když Dillingera zabásnou netrvá to zpravidla ani deset minut a už je z basy ven na cestě do další banky. Dějová linie mezi Dillingerem a Billie je dostatečně romantická i uvěřitelná, takže dokonce nepůsobí jako pěst na oko ani to, když se Billie Dillinger na první schůzce – cca půl hodiny po seznámení – přizná, že je TEN John Dillinger a ona mu uvěří. Scénář je po dlouhé době vyvážený a veskrze logický (díky bohu!), takže v tomto směru nemám na co nadávat. A teď to přijde – co mi celých těch 143 minut nepředstavitelně lezlo na nervy? Kamera. Obvzláště při přestřelkách – vidíte jak po sobě střílejí z Tommy gunů a přitom to všechno vypadá jako záběry z natáčení, což zamrzí. Nemluvě o tom, že místy odpadnou kamerové filtry takže záběr natáčený na jednom místě při střihu vypadá jako natáčený jinde. Právě kvůli kameře, která je místy opravdu mimo se musím hodně rozmýšlet nad hodnocením, kdyby jí nebylo byla by to jasná osmička, ne-li devítka.Takhle musím svádět souboj s neskrývaným obdivem k dokonalému dobovému pojetí, hereckým výkonům i Mannově umu kombinování drsného chlapáctví tak, aby postavy nepůsobili jako karikatury a odporem k nasnímání. Nakonec je to tedy 7/10, což je škoda když si vzpomenu že jsem tolik dávala i Terminator Salvation se zpraseným scénářem, monotónně hrajícím Balem a nesmyslně poskládanými scénami.

Sam Raimi se konečně vrací ke svým "pekelným" kořenům. Pokud patříte mezi tu skupinu diváků, kteří dobře vědí, co to znamená budete v sedmém nebi, pokud půjdete na "tuctový horror" budete mimo. Dokonalá kombinace: Černý humor+sliz+mrtvá číča+sympaticky nevinná hlavní hrdina+dokonale sedící jižanská atmosféra. Sam se opět začíná hledat, držme mu palce ... alespoň než spáchá dalšího Spidermana...

Co dodat? Pracovat s klišé se dá velmi dobře když a) přidáte pořádnou porci nepříliš líbivého humoru ("Mohla by jste mi věnovat kopie těch fotografií z místa činu? Petterson a spol. puknou závistí až jim to ukážu.") b) do hlavní role hodíte charizmatického Nathana Fillona a sympatickou Stanu Katic c) hodíte za hlavu všechny CSI, Monky a spol. Vznikne vám jak jinak sympatický a chutný zákusek, který ač příliš nepřekvapí zvraty ve vyšetřování zaujme podáním a humorem.