amirgal

Portrét mne iritoval přílišnou přítomností mnoha konkrétních rysů ... ve srovnání s podobným portrétem od Stana Braghage, a to jeho ženy, vyniká jeho realistická přepjatost ...

Nekonečno fokalizací jednoho okna ...

Další film Johna Smithe, který mi připomněl Greenawayovy krátké filmy, tentokrát Intervaly.

Mystifikačním komentářem mne přivádí k myšlence na Greenawayovy Vodní wrackety, ale po chvilce mi to přišlo čím dál tím nemotornější ....

PART 1 ***** PART 2 *** PART 3 *****

Linky přecházející za štěbetání ptáků (ptáka jednoho) z jednoho abstraktního tvaru do druhého, připomínají procházku parkem, kterým procházíme a prohlížíme těkavým zrakem bez nároků na zachycení jakéhokoli detailu, který se tu a tam přesto z animace vyklube: pták, míjející chodec, louka, stromoví, schodiště aj, na konci, jako by animace vystoupila z první osoby a zobrazí samotnou vnímající osobu: pána vycházejícího z parku se psem. Jen to ale pouze můj pocit, reaguji tím na dwiho a flippera,.

Vizuální obžerství.

Do filmu se mi promítlo několik mně známých snímků: začínají pronájmem bytu, nebo hotelového pokoje. Není-li to ledajaký příchozí a má-li skrytý cíl, chová se podezřele a jeho jednání nemá vysvětlení. Tyhle slibné začátky mám nejraději. Ani kontrastující záblesky minulosti mi nevadily. Nicméně ve druhé polovině do sebe chce film vstřebat úplně vše, to nejlepší i to nejhorší, minulost, současnost i budoucnost, vše se začně zbrkle rozplétat a zaplétat zároveň a celá atmosféra je pryč. Nakonec lze vše shrnout do tří vět, jako by film ani nebyl, jakoby ani nemusel být. Záchrana v podobě happyendu je uzemňující ... ale přesto, čtyři ... dojala mne totiž na míru šitá Morriconeho hudba a je jedině škoda, že se film dějově i žánrově rozpadl ...

"Nedělej nic, chlapče, co bych nedělal já. " :-D ... takovýho fotra a bráchu bych tedy taky chtěla mít ... I am sick of them ... v konceptu trochu přebývala ta anoftalmia ... kdyby se rodina zžila už z jednou zajatkyní, neměla by druhá takovou událostí ... tady to logicky vázlo ... zde přítomný názor, že film odkazuje k ženě jako ke z podstaty zdivočelé kanibalce nesdílím ... ani, že to, že "zcivilizuji" znamená "ošukám" :-). Ženská prostě odešla odkud přišla ... taková jiná "žena ve vodě" ... žena v lese :-)

Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme?