Absinthka

Líbilo se mi to hlavně díky tomu, že mi to připomnělo mou cestu na Balkán - člověk jede několik hodin po šílených krpálech, zastaví se v nějakém městě a zase se několik hodin někam přesouvá...

I když je to komerční Burton...

Takhle nejak si předsatvuju "nepovedený" film s hodně dobrými hereckými výkony. Celé to působilo tak nějak zvláštně kouskovitě, místy jsem měla pocit, že ani sami tvůrci vlastně neví, co nám chtějí sdělit. Je tam toho příliš málo, v příliš dlouhém čase. Můj šálek čaje to není...

Líbily s emi efekty, ve většině případů. Jinak je to film plný zvratů, u ktrerých už předem víte, jak dopadnou.

Myslím, že tvůrci si spletli žánr. Místo hororu to je komedie. Dlouho jsem se u filmu takhle nezasmála, kdybych se smála sama, tak si řeknu, že jsem divná, ale on se smál celý sál, asi je divný spíše ten film.

Hm, příliš mnoho děje, příliš mnoho klišé, příliš dlouhé. Má to strasně moc potencionálních konců, vždycky jsem se začala natahovat po ovladači s tím, že už je konec, ale film pokračoval dále. A když přišel opravdový konec, tak mi bylo z těch všech happyendů v průběhu nějak špatně.

Smršť emocí, krásné hudby... Ach, ta režie, kamera, herci... Možná to není úplně životopisné dílo, ale chytí to a celé tři hodiny to nepustí. Střetnutí průměrnosti a geniality. F. M. Abraham jako A. Salieri je něco úžasného. Scéna, kdy Wolfgang diktuje Salierimu Confutatis, mě odrovnala. Mistrovské dílo!

Stejně jako jsem neobjevila kouzlo wrestlingu, jsem ho nenašla ani zde. Kdysi slavný chlap, který nemá skoro kde bydlet, musí makat v marketu, nebaví se s ním dcera a největší euforii zažívá v ringu – trochu klišé. Přestože to možná ukáže něco v tom smyslu, že sláva je pomíjivá, tak to z míry nevyvede. Dala bych dvě hvězdičky, ale jednu navíc musím dát za hudbu, která tam prostě sedí.

Přečetla jsem si knihu, která mě naprosto dostala. Celá atmosféra, která z ní vyzařuje a postavy, které mají každá svůj příběh, nejsou plytké a mají své nezaměnitelné místo… Po tak dokonalé knize byl tento film strašné zklamání. Tři hodiny něčeho, co mě ničím nezasáhlo, nic moc se tam nedělo – sposta scén by se dala vynechat a film by snad byl svižnější a záživnější. Neobjasněné vztahy a souvislosti, kdybych nečetla knihu, asi bych se místy ztrácela. Nelíbilo se mi ani herecké obsazení, které nekoresponduje s popisem v knize. Michael vypadá jako maminčin mazánek, Sonnymu bych to, že je mafián, neuvěřila a Don Corelon s vycpanou pusou… Možná to moc srovnávám s knihou, ale žádný film mě tak moc ještě nezklamal, škoda. Očekávala jsem - podle hodnocení, o kterém uvažuju, jak může být tak velké a veškerých ohlasů – mnohem víc.

Film s velkým F. Báječná Ellen Burstyn, jako žena zblázněná do svých červených šatů… Žíly napěchované určitou návykovou látkou či rozšiřující se zornička… Z chodící ledničky mám občas hrůzu doma. Když se na tu chladící věc podívám, mám pocit, že se za mnou každou chvíli vrhne. Emoce, které se na mě vrhají při, ale hlavně po zhlédnutí filmu, jsou tak dech beroucí. Půl hodiny sedět a tupě zírat na stěnu a říkat si „Co to bylo?“ přestože moc dobře vím, co to bylo, mi po několikátém podívání se na Requiem přijde i jako samotná součást filmu. Svírá se vám žaludek, ano, místy je vám vskutku nevolno, smutek na vás útočí ze všech stran. Tak do třetiny filmu mám pocit, že nechápu, proč mě od drog neustále odrazují, když to je vlastně tak fajn, ale to co přijde potom, tu myšlenku rychle vyžene a už mě to snad ani nikdy nenapadne… Requiem za sen je závislost…