divi7

Včera ve 22.00 jsem byl v kině svědkem završení tohoto neuvěřitelného 10-ti letého MARVELOVSKÉHO FILMOVÉHO UNIVERSA v podobě velkolepého 3 hodinového snímku AVENGERS ENDGAME.. A musím říct, že se důstojnějšího a lepšího zakončení ani nemohli Avengers dočkat. Na tento film napěchovaný akcí a audiovizuálními efekty by bylo možná pár výtek, ale vcelku to byl nezapomenutelný komiksový filmový zážitek a povinnost každého komiksového fandy a fandy MCU.

Vůbec jsem neměl tušení jak tohle anime hodnotit. Pokud bych se totiž na něj měl dívat jako na sci-fi, dal bych ***. Ale já jsem se na Plastic memories díval spíše jako na romantické drama a tím také tenhle třináctidílný kousek je. Pravdou je, že se mi do tohoto anime ze začátku moc nechtělo. Hlavně vlivem nevábného hodnocení. Jenže jsem jej začal čím dál více vídat v různých žebříčkách top emotional anime. Hned od prvního dílu jsem věděl, že je to něco pro mě. Láska mezi androidem a člověkem odsouzená k zániku. Dobře jsem udělal, že jsem dal Plastic memories šanci. Příběh se točí kolem mladého Tsukasy, který je přijat do firmy, kde lidé spolu s androidy odebírají dosluhující androidy od jejich majitelů. Problémem je, že je majitelé berou spíše jako členy rodiny, a tak je velmi emotivní sledovat například loučení staré ženy s holčičkou androidem, která byla 9 let prakticky její vnučkou. Tsukasa začíná pracovat s androidkou Islou (kterou jsem si mimochodem hned v prvním díle oblíbit), do které se na první pohled zamiluje. Isla by ráda opětovala jeho city, ale POZOR SPOILER za pár týdnů také doslouží a budou jí vymazány všechny vzpomínky, nechce Tsukasu ranit, a tak se radši od něj snaží držet zpátky. I když mi v určitých pasážích připadalo, že se dívám na telenovelu, vůbec mi to nevadilo. Navíc vztah dvou zamilovaných hrdinů Tsukasy a Isly považuji za jeden z nejkrásnějších vztahů v japonských anime. Jelikož mám rád happy end, tak mne trochu mrzel smutný, ale pravda nevyhnutelný závěr tohoto jinak krásného počinu.

V první řadě bych chtěl říct, že jsem si nikdy nemyslel že budu někdy sledovat slice of life anime. No, Clannad moje rozhodnutí závratně změnilo. První série je spíše takové seznámení se s příběhem a postavami, kterých není málo, což mě osobně nevadilo, neboť jsem si hned po druhém dílu všechny postavy naprosto oblíbil. Navíc se první série odehrává ve školním prostředí. To mě osobně přijde na tomto žánru anime velmi atraktivní. Příběh zamilovaného páru Okazakiho a Nagisi je jeden z nejhezčích, co jsem měl možnost vidět. Přesto je zde i pár opravdu silných srdceryvných scén, ve kterých pochopíme, že každou postavu provází nějaký smutný životní příběh. Stále ale mluvím o Clannad prví sérii. Clannad after story je ale něco naprosto jiného. Tohle je už hotové drama, kde oko nezůstane suché. Naši hrdinové už vyšli školu a zařadili se do společnosti. Okazaki a Nagisa se navic chtějí vzít a mít dítě. Jenže nic není tak růžové jak se zdá. Okazakiho čekají opravdu velmi těžké chvíle plné utrpení. Já osobně jsem v druhé polovině Clannad after story přes slzy skoro neviděl. A protože jsem si velmi oblíbil postavu Nagisi, o to těžší byla pro mě druhé polovina tohoto anime. A když už jsem si myslel, že Okazakiho utrpení už musí skončit, tak začal i velmi smutný příběh Okazakiho a Nagisiny dcery Ushio. To mě naprosto emočně uzemnilo. Nechci zde psát žádné spoilery. Pokud máte rádi anime dramata s VELMI VELMI VELMI silným emotivním příběhem, toto si nesmíte nechat ujít. Jen si připravte ubrousky na sušení slz.