giallo

To co japonci dokáží podat jako umění, je neuvěřitelné... Jeden z mnoha zářezů do žánru "roman porno".

Německá produkce na to šla šikovně. Když už byly náměty na "wallacovky" do značné míry zpracované nebo zkoupené, tak dalším logickým krokem byly knihy syna E. Wallace. Úroveň o trochu nižší, ale co stejně nikdo nic nepozná...A taky, že ne...Je to asi tak stejně nudné jako jiné ostatní poprůměrná zpracování E. Wallace a E. Arent byl otravný jako vždy. Ahh, on tam vlastně nebyl...to byl jiný otravný herec. No každopádně raději doporučuji sáhnout např. po "giallo" zpracování Wallace než tohle....

Rozhodně nejlepší díl Miikeho triologie. Pro mě jsou vždy filmy Miikyho neuvěřitelnou, bizardní studnicí nápadů a v tomto filmu tuto roli mají SMSkujícími gangsteři.

Existují dvě skupiny brakových hororů. První skupina je tak špatná, až je vlastně celkem vtipná a s trochou nadsázky i velmi zabávná. Pak existuje druhá skupina, která je prostě jenom špatná...

Delirium caldo je rozhodně jedno z nejpodivnějších a nejšílenějsích giallo, které kdy spatřil tento žánr. Základní kostra je značně nestandardní, ale na druhou stranu velice originální, snímek totiž sleduje sériového vraha mladých dívek, který pomáhá policii chytit jiné vraždící monstrum. Film je tak nabit notnou dávkou nahých slečen, které se nebojí ukázat všechno, což rozhodně snímku pomohlo a vytvořilo značně dusnou atmosféru. K tomu sposta psychadelických scén, koziček, byčíku, vražd a jde opravdu o jedno z nejšílenějších kousků v ránci žánru. A i přestože je v Delirium spousta nelogičností, druhého vraha lze zjistit cca po 20 minutách, herci jsou někdy dost toporní, tak mě tento kousek vážně sednul a moc jsem si ho užil. Věřím, že kdybych tento flák sledoval jindy, tak bych mnohem nižší hodnocení, ale protože jsem měl náladu na přesně takouhle šílenost, moc jsem si to užil a film tak dost nadhonocuji.

Další z řady nedodělaných Fulciho polotovarů, které byly tak typické na sklonku jeho kariéry. Tu jednu malinkatou hvězdičku dávám za celkem fajn gore-scény, ale vše ostatní bylo na zblití. Málem jsem měl nové číslo jedna, pro nejhoršího Fulciho film (Aenigma zatím zůstává). Kde jsou 70. a začátek 80.let, kdy byl Fulci v největší síle...

Velmi špatná adaptace románu Edgara Wallace. Film je nudný, schematický a místy až trapný. A přehrávající až pitvořící se Eddi Arent je plesnivou třešničkou na tomhle shnilém dortu...

Postupem času, kdy jsem shlédnul už poměrně velkou část Wallacovek, musím konstatovat, že šlo o velmi špatné filmy. Od mého "nadšení" (Tajemný mnich) se můj barometr propadá někam až do "ať už to proboha skončí" (Mnich s bičem). Je to neuvěřitelná nuda, která se tisíckrát omýlá dokola. A kolovrátek se znovu točí dokola: "tajemný vrah", trapná 10x viděná pointa, všude samé tajné vchody, neskutečně trapný inspektor po 101....Děs! Jen ten Edi Arrent tady chyběl.

Vzhledem k tomu, že Jesús Franco dokázal natočit i 8 filmů za rok (rok 1972 je toho důkazem), tak se kvalitě filmu vůbec nedivím. To nejhorší možné zpracování Wallace...

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit.