Mukunda

Zprvu pomalé, postupně gradující příběh skoro až kafkovské bezmoci, vynikající kontrast formy a obsahu, kamera ulítlá stejně jako jednotlivé charaktery, fenomenální konec a vším se prolíná nádherná Pergolesiho, Vivaldiho a Handelova hudba. Dlouhé, ale stojí to za to!

Jak to vypadá, když Ted Mosby popadne do ruky kameru? Překvapivě docela dobře. Pomalé tempo střípků života jednotlivých postav pomalu, ale jistě vytváří pavučinu, která vás chytí a donutí zamyslet se. Povedený debut, který ukazuje, že Josh Radnor umí být i někdo jiný, než právě Ted Mosby. Jen si nejsem jist označením komedie...

Spíše než anglický realismus v tom vidím německý romantismus, hromada pozlátka, nudné, rozvleklé, místy vyloženě klopýtající. Výprava sice pěkná, do prostředí příběhu však se nehodící, hudba, až na pár momentů byla vyloženě hrozná. Podobné adaptace by měl dělat někdo, kdo se v tom vyzná. Polanski má být dobrým režisérem. Tento snímek mě o tom ale nepřesvědčil.

Pro mě skvělý odpočinkový film. Člověk se u toho baví, není po něm vyžadováno přílišné přemýšlení a na odpočinek je to tedy jak dělané. A ač bych tomu nevěřil, odpustím-li ty Paříže, Londýny a Berlíny, které všechny znám, neboť chodím denně kolem, tak je to skvělý film.

Pěkný film, pěkné pohlazení. Vadily mi směšné tendence hlavní hrdinky naučit malé černoušky číst a stopáž mohla být o něco kratší.

O nemocném člověku, který se přes noc rozhodne dělat umění, spatlá hromadu sra*ek, které zavře do nějaké továrny a skrze reklamu na ní naláká spousty lidí, kteří tomu dokonce věří. Inu, je to v tisku, je to pravda a tak se to líbí, protože se to líbí davu. Jako každý umělecký směr, i streetart se se stává komerční záležitostí, která popírá svůj účel a účel umění. Byl to pěkný dokument, to ano, a v budoucnu jistě bude mít velkou váhu, coby Requiem dalšího směru.

Určitě jeden z mých seriálů č. 1. Prostředí pohřebního ústavu, rodinka, jejíž každý člen má nějakou zvláštnost a série jinak každodenních problémů. Humor, místy až černý, zároveň ale dramatické chvíle, tragédie mísící se s momenty štěstí, každý si v tom najde své. Mám rád Davida Fishera a Ruth, která je pro mě obrazem správné matky, slabost mívám i pro Brendu, která k tomu chudák přišla jako slepá k houslím. Nate mi ovšem neskutečně lezl krkem a když byl konečně pryč, byl jsem neskutečně šťasten. Poslední díl, zejména těch cca 10 minut považuji za nejlepší závěr seriálu vůbec.

Řím, tak jak zřejmě za doby pádu republiky skutečně vypadal. Nevidíme lesk, ale hlavně špínu a smrad impéria římského, mezi kterým vyčnívá nobilitas, v duši ale stejně zhýralá, jako zbytek říše. Kromě propracovaných příběhů nesmí být zapomenuto vcelku přesné zobrazení toho, jak republika skončila.

Pěkné nacistické prostředí elitářské školy, proti jejímuž pevně danému řádu se jeden rozhodne vzbouřit. A nakonec se mu to podaří. Film je v celé délce projevu radost sledovat, člověk věří hercům hrdiny, které hrají a atmosféra, která je ve filmu vytvořena by se dala krájet. Další ukázka toho, že skandinávská tvorba nám má mnoho co říci.

Pěkný, absurdně vtipný film. Harold je mým oblíbencem a závěr mě dojal.