Elyon

Všechny moje mozkové buňky po shlédnutí prvního dílu tohoto veledíla spáchaly hromadnou sebevraždu. Držte za ně minutu ticha, prosím, budu velmi vděčná.

Tento film jsem viděla ještě ten den, kdy jsem si pustila Cloverfield (mám teď období, kdy se dívám na filmy natočené ruční kamerou). Líbilo se mi pojetí trolů (obrovská, neohrabaná stvoření) a vyprávění lovce. Zejména mě dostala ta část, kdy vyprávěl, jak musel vyvraždit v sedmdesátých letech na příkaz vlády všechny troly v jedné jeskyni kvůli stavebnímu projektu. Studenti mi trošku lezli na nervy s tím svým "Nevěřím v troly, nevěřím v troly...pomoc trol!". Fakt by mě zajímalo, zda hlavní hrdinové přežili nebo ne (kromě toho, co zemřel v té jeskyni). Myslím, že všechny napráskal v závěru Finn (úředník, který se vydával za ochránce přírody) a vláda tam potom poslala svoje lidi, aby je zlikvidovali.

Seriál Jistě, pane ministře jsem začala sledovat po představení ve Vinohradském divadle, které se mi moc líbilo, ale když vyhrabu z paměti staré vzpomínky, ve skutečnosti tam bylo hodně hlášek ze seriálu a jen málo originálních. Ale tenkrát jsem to tak nevnímala, protože jak už jsem řekla, nebyla jsem skalním fanouškem. A to mě právě strašně mrzí. Ale po představení se vše změnilo. Jakmile jsem se vrátila z Prahy domů, zjistila jsem si o tomto úžasném seriálu všechno a za nějaký čas jsem si koupila i všechna DVD Ministra. Nejdříve jsem se na něho dívala jako na každý seriál, se kterým jsem chtěla zabít nudu. Většinou to byli dni, kdy mi nešel internet. Před pár týdny jsem musela dát počítač do opravny a tak jsem se na seriál dívala znova. A pak najednou přišel zlom. Jedna epizoda, druhá epizoda a ani jsem si toho nestačila všimnou a už jsem měla za sebou celou první řadu, potom druhou a nakonec třetí. No a když jsem měla zpět počítač, tak jsem se vrhla na Jistě, pane premiére stejným způsobem, jako se vrhl Sir Humphrey Appleby na šampaňské v druhém díle knihy Jistě pane ministře (kapitola Morální rozměr, Hecker to píše v deníku při cestě do arabské země). A to jsem k tomu ještě přiměla babičku, aby si přečetla první díl:). Netrvalo dlouho a o týden a dva dni později jsem měla za sebou přečtený i první díl Ministra od stejnojmenných autorů (Antony Jay a Johnatan Lynn) , kteří napsali jak scénář k oběma seriálům, tak napsali i dvě knihy a každá z nich byla u nás rozdělena na dva díly. Vážně si nepamatuji, že bych nějakou knihu přečetla tak strašně rychle. Kniha je ve formě Jimova deníku a kromě toho jsou zde i vzpomínky Bernarda Woolleyho a zápisky z diáře Sira Humphreyho. Autoři jsou ve svém alternativním světě pouhými autory životopisu a nikoliv scénáristé, takže se kniha tváří jako skutečný deník skutečného politika. Kromě toho vydali Hackrovi paměti v roce 2019-2024. Zajímavé je, že v úvodu se můžeme dozvědět i osudy všech tří hlavních postav. Jim je v době vydaní knih již mrtvý (narážka na smrt Paula Eddingtona, představitele postavy?), ale podařilo se mu dát s autory ještě dohromady první knihu, která se napsala díky tomu, že si Jim nahrával různé dny do diktafonu plus ještě vzpomínky Sira Bernarda ( Bernard Woolley byl pasován na rytíře - pro mě příjemné překvapení:)). Antony a Johnatan také zavítali do archivu Ministerstva pro administrativní záležitosti a podařilo se jim vyhrabat jak staré rozhovory Jima v BBC, taky zápisky Sira Humphreyho, který skončil v Ústavu pro duševně zmatené. A také můžeme na stránkách knihy najít i fotografie ze seriálu ( v knize zapůjčil archiv Ministerstva pro administrativní záležitosti). Kromě toho si můžeme přečíst i to, co se ve skutečnosti dělo za Jimovými zády. Zejména skvělé jsou ministerské oběžníky. Ale řeknu vám, že luštit Applebyho písmo stojí fakt za to. Pro ty, kteří na to nemají nervy je to tam i přepsané: ). Jinak bych chtěla říct ještě pár slov k seriálu. Seriál je opravdoví klenot mezi sitcomi a nejen mezi britskými, ale i z celého světa. Na to že je starý víc než dvacet let je stále aktuální a jeho obsah je místy i (kromě toho že je strašně vtipný) trpký a člověk si většinou přeje, aby pravdy bylo co nejméně. Herci v hlavních třech rolích předvádějí herecké koncerty v každé epizodě a opravdové lahůdky jsou epizody Kostlivec ve skříni (Jistě, pane ministře) a Klíč (Jistě, pane premiére). Je velmi těžké se rozhodnout, kterou hlavní postavu mám nejraději, protože ti tři patří k sobě a jsou neodlučitelní stejně jako Harry, Hermiona a Ron, Frodo a Sam nebo Doktor a TARDIS. Ale nejlepší je podle mého názoru Sir Humphrey "Borec" Appleby a Bernard "Zlatíčko" Woolley. K Jimovi jsem měla neutrální názor, ale poslední dobou ho mám ráda čím dál tím víc. Moment, beru zpátky. Když je ministrem, není nic moc, ale jakmile se z Jima stane premiér Británie, tak se z něho stane neskutečně charismatický člověk a už není jen ňouma, který sedí za stolem a poslouchá Humphreyho na každé slovo. I když v Ministrovi byli chvíle, kdy se vzbouřil a dostal Applebyho, ale těch zas tolik není. Přestože si myslel, že ovládá celé ministerstvo, pravda byla někde úplně jinde. Sir Humphrey je kapitola sama o sobě. Je krásný, charismatický a nesmírně okouzlující. Zamilovala jsem si ho jako prvního. Jak bych tuto postavu popsala? No řekněme že je to mistr manipulace, intrik a skvěle dokáže zmátnout osobu, se kterou vede rozhovor a to pomocí návalu slov a slovních hříček, které dokážou rozluštit a pochopit jen někteří. Například když chtěl popřát ministrovy pěkné Vánoce, měl k tomu minutový monolog, který nakonec Jim stejně nepochopil.Ale stejně sebedelší článek by nedokázal dobře popsat tuto úžasnou postavu. Tu musíte vidět. Jinak zbožňuji ještě Bernarda Woolleyho. I když je to pro některé nenápadná postava, mě přijde neuvěřitelně roztomilí a úžasný. Je to typ člověka, který mluví, když nemá a někdy i plácne něco, co za to stojí. Jo a nemá rád nesprávné rčení a příliš se zabývá tím, zda by daná věc byla v reálu proveditelná nebo ne. Kdo viděl, tuší : ). PS: Pokud se podíváte na všechny díly Ministra i Premiéra, dáte mi za pravdu, že potom už se nedá brát politiku a politiky vážně.

Z mého blogu (navipandora.blog.cz): Včera jsem viděla dokument o propagaci dětských výrobků a musím říct, že mě fakta velmi šokovala. Chtěl bych napsat úvahu na tohle téma. Omlouvám se za sprostá slova, ale jinak to prostě napsat nešlo. Ještě jsem vytočená a rozebírám si ten dokument v hlavě. Článek je jako téma týdne Ztráta iluzí, protože ty malé děti jsou oblbovány televizí, ale až v pozdějším věku si uvědomí pravdu, jak dokáží média a reklami s lidmi manipulovat. Na dokument Konzumní děti aneb komercionalizace dětství jsem na CSFD narazila náhodou a hned mě jeho obsah zaujal. Dokument jsem si stáhla a asi za hodinu jsem zaraženě zírala na monitor a říkala jsem si, že to snad není možné. Konzumní děti jsou o tom, jak agresivní dokáží být velké společnosti (a to nejen filmové), které za pomocí barevných pohyblivých postaviček a "chytlavých" slov dokáží z dětí udělat tupouny bez fantazie, kteří zírají na reklamy a neustále otravují rodiče, aby jim to úžasné autíčko s obrázky nějaké známé postavičky z kresleného filmu nebo panenku Barbie koupili. Přitom dětem vlastně nejde o tu hračku jako takovou, ale ve skutečnosti chtějí tu věc pouze s tím logem nebo tu panenku, protože ji má každý a hlavně ji viděli v televizi. Kdyby to byla ale obyčejná hračka, tak by ji v obchodě přehlídly a vůbec by každou chvilku rodiče neotravovaly, protože určitě mají těchto hraček plný pokoj. Je až zarážející, jak můžou mít média na děti tak velký vliv. Například takové dítě, které jde s maminkou nebo tatínkem do obchodu a na výběr má ze dvou balení sušenek. Na jednom z balení je obrázek nějakého medvídka, který je tam ale jenom proto, aby obal dobře vypadal a na druhé je Mickey Mouse. Co myslíte že si to tříleté děcko vybere? Jistě že to s Mickey Mousem. A když se dospělák zeptá, proč zrovna tohle a jestli mu bude chutnat, dítě na sto procent řekne že ano. Ale na otázku jestli ty sušenky někdy jedlo a jak může vědět, že jsou tak dobré, nedokáže odpovědět, možná jen to, že to říkali v televizi. Jenže zkuste si ten balíček dítěti vzít z rukou. Pokud nemáte dostatek síly, abyste zabránili dětskému záchvatu, během kterého se dítě bude válet na podlaze a kopat nohama do země, tak budete muset ty sušenky dítěti koupit. A ne ty druhé, ale ty s postavičkou od Disneyho, která je někdy i o polovinu dražší než ta "obyčejná". Protože kdyby jste mu koupili ty obyčejné, tak to bude ještě horší nebo vám v lepším případě řekne, že už na ně nemá chuť. Ale proč? Proč neexistuje nějaký zákon, který by zakazoval reklamy zaměřené na malé děti? Jenže on existuje, ale většinou jen v Evropě (nejčastěji jsou to severské země), ale nevím jak je to se zbytkem světa, zatím jsem nevyhledala nějaké informace, ale pokud něco takového najdu, udělám aktualizaci článku. V Americe totiž dostávají televize obrovské prachy za reklamy a vláda je bezmocná, protože někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech to sice bylo zakázané, ale obchodní magnáti se vzbouřili a Kongres ve Washingtonu musel na jejich nátlak ustoupit a dal jim povolení, aby mohli své výrobky propagovat pomocí reklam v televizi. Ale nejhorší je, že ve skutečnosti jsou ty reklamy tak trapné a ubohé, až je to zarážející. Také už od malička jsou upoutávky na výrobek rozdělené na růžové a modré. To znamená, na holčičí a klukovské. Reklamy pro holky jsou v růžovém provedení, vždycky na nějakou panenku nebo plyšáka a hlavně na módu. Nebudu nijak předstírat, že mě to vysloveně sere. Jak si jen můžou dovolit, diktovat módu už takhle malým holčičkám. Tohle není normální, aby už takhle malé holčičky musely vypadat skvěle. Dokonce i moje malá sestřenka nějaký čas říkala, že je tlustá a to je jí přitom jedenáct a má normální váhu na dítě jejího věku. Co vlastně už chtějí doprdele? Aby ty holčičky už odmalička držely dietu, oblékaly se do drahých značkových modýlků a nosily podpatky? Nevím jaký názor na to máte vy, ale podle mě podpatky škodí zdraví. Když si představím že bych měla nosit třiceticentimetrové jehly, tak se osypu hrůzou. Reklamy pro kluky jsou plné násilí a boje. Možná si řeknete, že je to normální, kluci jsou odmalička vychovávání tak, aby v případě konfliktu bránily druhé, ale copak je společnost a rodiče nemají vychovávat k tomu, aby konflikt řešili za pomocí inteligence a ne svalů? Také mě velmi překvapilo, kolik násilí je v PC hrách. Jak může někdo tak násilné hry dovolit tak malým dětem? Jistě existují věková omezení, ale většinou jsou ty děti tak chytré, že požádají o koupi her rodiče. Například takový jedenáctiletý nebo dvanáctiletý kluk si řekne o hru s věkovým omezením od patnácti let a rodiče mu jí koupí a už je mnohdy nezajímá, že jsou plné násilí. Hlavně že je od něho klid. Kéž by existovaly reklamy na zdravé věci, ale to bohužel ne. Nejhorší je, že vlastně jsou propagovány nezdravá jídla, jako je McDonadl nebo přeslazené cereálie do mléka. Opravdu je mi to moc líto, sledovat jak magnáti ničí děti a jde jim jenom o prachy, nikoliv o zdraví. Dokonce i školy propagují nezdravá jídla a pití díky tomu, že ve školách jsou automaty s Coca-colou nebo na sušenky. Ach jo.

Z mého blogu (navipandora.blog.cz): Ahoj, dnešní příspěvek bude o dokumentu, který jsem viděla před pár týdny, ale i přesto ho dávali před několika týdny v televizi. A nejenom o obsahu toho dokumentu, ale i o mnohem vážnější věci, kterou si málo z nás uvědomuje, přesto je to důležité a spousta lidí to nechápe, nebo tomu nedává vážný význam. Ale je to velmi vážné a mělo by se o tom mluvit, jenže bohužel není možnost, jak tomu zabránit. Je to v každém z nás a záleží jen na jedinci, jak se tomu postaví. Ale dřív, než se pustím do problému jako takového, povím vám story, která se možná přihodila každému z vás, nebo ji alespoň viděl. Teda, viděli ji ti, kteří byli někdy v obchodním domě, když se otevíral. Takže začneme. Bylo krásné letní dopoledne před asi třemi lety (těsně před nástupem do střední), kdy jsem společně s tetou a malým bratránkem čekala u vchodu do nového elektra. Už od ranních hodin u obchodu stáli lidé a fronta se tvořila až k parkovišti. Nebylo to ale tak zlé, jako u nových obchodních domů, ale zase jich tam bylo dost. Tak jsme si stoupli do fronty a čekali a čekali. Ze začátku to bylo v pohodě, ale pak se situace začala hrotit a najednou lidé začali předbíhat a vzájemně se strkat. Tohle ale nebylo tak zlé, sice tam padlo pár nadávek a napomínání ("Slečna nebude předbíhat." na tohle si pamatuji dobře, ale netýkalo se to mě). Prostě to někteří lidé nevydrželi a chtěli se dostat ke slevám dřív. Jak jste si mohli domyslet, tak to byli zejména starší lidé, lovci slev. No a poté nám otevřeli a pustili dovnitř, tam jsme si koupili co potřebovali a šli jsme v klidu domů. Konec příběhu. Ale to neznamená konec článku. Situaci, kterou jsem právě popsala, bych považovala za normální, vzhledem k ostatním otevíračkám. Když jsem ale byla svědkem otevíračky Tesca, tak jsem byla překvapena, čeho jsou ti lidé schopní. Abych pravdu řekla, už mě štve, jak rodina pořád chodí v první den otevření nového krámu nakupovat. Proč si ničit nervy, když mají otevřeno zítra? Ano, možná už nebudou mít rohlíky zlevněné ze dvou korun na jednu, ale mě je to docela jedno, protože je nekupuji. Jistě, ovšem že mě potěší nějaká nová sleva, ale nejsem typ člověka, který je vyzbrojen propiskama, létakama a jeho nejmocnější zbraní je nákupní vozík, kterým rozráží davy před sebou. Určitě jste někdy viděli v obchodu novu slevu na mlíka nebo drůbež o padesát procent a hafo nakupujících, jak se mezi sebou strkají, nadávají si a byli by schopni ukradnout jídlo druhému člověku i z košíku. Ale já se ptám, proč? To jsou ti lidé opravdu tak chamtivý? Bohužel ano. Je to lidská přirozenost, jít za něčím, co stojí nejmíň a dostat toho opravdu co nejvíc. Někteří z vás budou určitě argumentovat, že všechno v dnešní době stojí hodně a pokud se chce člověk najíst, tak ať kupuje za levno. Ale je opravdu nutné se přitom chovat jako dravá zvěř? Kam zmizela důstojnost a úcta k druhému člověku? Opravdu se musíme u rohlíků za korunu porvat? Lidé by se nad sebou měli upřímně zamyslet a zeptat se sami sebe, jestli se porvat o slevu stojí za jejich důstojnost. Na začátku článku jsem slíbila, že budu mluvit o dokumentu, který jsem nedávno viděla. Jmenuje se Český sen a určitě si někteří z vás pamatují na reklamu, která kolem toho byla v roce 2004. Pokud někdo z vás neví, o čem ten dokument byl, tak vám to povím. Mezi roky 2003-04 se dva studenti filmové fakulty rozhodli natočit dokument (spíš závěrečnou práci), který měl být o ovlivňování reklamy. Snímek měl poukázat na alarmující chování našich spoluobčanů. Ti dva ze sebe na pár měsíců udělali falešné manažery a vymysleli si falešný supermarket s názvem Český sen, který byl ale falešný a místo skutečné budovy stála na poli jen atrapa, která měla oblafnout nakupující. Byla to jen konstrukce pokrytá plachtou a z dálky skutečně vypadala jako supermarket. Během filmu můžete vidět, jak se natáčeli reklamy na tento podvod a také jak se tiskli letáky, oslovovali se na ulicích lidi atd. Kromě toho tam můžeme vidět i názory rodin na nakupování a hypermarkety a můžu upřímě říct, že mě z některých názorů docela mrazilo (ti kdo to viděli, pochopí). V den otevírání tam přišlo přes tisícovku lidí, kteří měli s sebou nákupní košíky, tašky atd. Po pár slovech a několik písniček je pustili dovnitř. Lidé běželi (ano, běželi) přes neupravený trávník směrem k supermarketu a pak zjistili, že to byl jen vtípek. Někteří to vzali s humorem, ale mnoho lidí se nasralo a málem by se s filmaři i porvali. Poté následovaly otázky a odpovědi na to, proč to ti dva udělali a jaký to mělo význam. Myslím, že je vám doufám jasné, proč ten snímek vznikl a na co naráží. Bylo to opravdu nutné? BYLO! A jaký na to mám názor já? Podle mě to bylo geniální, ale zase na druhou stranu hrozně riskantní. Myslím, že kluci skvěle ukázali, jakou sílu má reklama a co s lidmi dokáže pár slev. Nejvíc zarážející je, že ve skutečnosti když jsou lidé v davu, tak jsou snadněji ovlivnitelní než samotný jedinec. A opět se mi dělá zle, když vidím, jakou má TV Nova a ostatní média (komerční televize, bulvár) nad ostatními moc. Ti, kdyby chtěli, tak můžou do zpráv dávat klidně i lživé informace a ovlivňovat tak spousty lidí. Určitě si všichni vzpomínáte na Vladimíra Železného a jeho Volejte řediteli. A ani nevíte, jak obrovskou radost mi uděla zákon o zákazu reklam na veřejnoprávních televizích. Tento zákon je jediný, který mě za poslední roky skutečně potěšil. A teď, jelikož jsem řekla vše, co jsem chtěla říct, tak se vás zeptám na váš názor. Opravdu se chcete nechat ovlivňovat bulvárem a komerční televizí? Pokud ne, tak proti tomu můžete něco dělat. Například si nekupovat bulvár nebo se nedívat celý den na komerční televize a raději si vybírejte dobré a hezké pořady, než lacinou zábavu. A do obchodů raději choďte pár dní po premiérovém otevření. Nebudou mít levné jídlo? Nevadí, určitě ho za čas sleví.

Tak jsem se rozhodla že se zase podívám na nějaký hodně dobrý film a tak jsem si projížděla režijní filmografie režisérů a jako obvykle jsem skončila u Spielberga. Téměř všechny jeho nejslavnější filmy znám skoro zpaměti a velmi mě překvapilo, že loni natočil animovaný film. Filmy pro děti nejsou u tohoto režiséra moc obvyklé a když jsem se dočetla, že Tintin je něco jako komiksový evropský Indiana Jones (až na to že je to žurnalista a ne archeolog), tak jsem si řekla proč ne? Film jsem si pustila a zbytek si můžete domyslet z hodnocení. Ten film byl úplně úžasný! Je to jeden z těch filmů, u kterých jsem měla na tváří celou dobu takový pitomí úsměv a často si říkala „Hele, tohle je jako z Indiho.“. Hergého komiksy jsem v životě nečetla a po maturitě to ovšem hodlám rychle napravit. Nemůžu tak říct, co vlastně Spielberg ve filmu nechal a co naopak přidal, s největší pravděpodobností tento komentář za pár měsíců ještě trochu změním. Teď k ději. Ke každému kladnému hrdinovi patří pořádný záporák a myslím si, že Ivan Sakharine byl skvělá volba, i když mám takový pocit, že v komiksech (jen z toho co jsem se dočetla), vystupuje jako neutrální hrdina. Každopádně ve filmu je úžasně démonický a brzy po shlédnutí filmu jsem si ho zařadila do pomyslné topky nejlepších filmových a knižních padouchů (Sakharine nebo Moriarty, opravdu těžká volba). Na druhé straně je bezúhonný Tintin a ožrala Haddock. Tahle dvojka je úžasná, mladý dobrodruh a starý kapitán, který nedá láhev whisky z ruky. Mezi mé oblíbené scény patří moment, kdy Tintin zdrhne z cely na lodi a vyšplhá se do kapitánovi kajuty. Od té chvíle příběh začíná mít opravdu vtipné dialogy a momenty. Tintin vede boj se Sacharinem o svitky (a život) , zatímco Haddock válčí sám se sebou a svým alkoholismem. Tintin nebo pití? Kromě toho je whisky přivádí i do řady problémů a místy to i vypadá, že je Sakharine dostane. Ale to by nebyl Tintin aby svého nejlepšího a nejgeniálnějšího nepřítele neporazil. Na Tintinovi se mi líbilo, že se vrhá do akce ne kvůli tomu, aby získal historické věci nebo dokumenty pro muzeum, ale vrhá se do dobrodružství proto, aby napsal dobrou reportáž do novin. I když mám ráda hrdiny, kteří klimbají na straně dobra a zla, tady mi ani tolik nevadil Tintinův kladný charakter. V některých momentech, zejména ve scéně, kdy zabijí u Tintinova prahu tajného agenta, jsem naivně doufala, že má i svou temnou stránku. Škoda. Ale stejně jsem to celou dobu přála Sakharinovi, i přesto že jsem věděla, že to Tintinova banda vyhraje. Dále mi přišly velmi zajímavé Haddockovi náhodné výlety do zapomenutých koutů opilecké mysli, ve kterých se snažil postupně vyhrabat vzpomínky na rodinnou legendu. Nejlepší momenty jsou v poušti, kde si představuje bitvu svého předka s Rudým Raubířem. Ta bitva sama o sobě je skvělá (i když místy opravdu přehnaná), ale šermířský duel stojí vážně za to. Stejné dobrý je i podobný duel jejich potomků v závěru filmu. Líbila se mi Sakharinova elegance a Haddockova neohrabanost. Kromě toho mám ráda scénu během vystoupení operní zpěvačky a Sakharinův skvělí plán s rozbitým sklem a sokolem. A ta honička ve městě byla vážné trošku přehnaná, ale to už je fuk. A teď k humoru. Humor není nucený a některé scény jsou opravu k popukání. Skoro celý film jsem se smála, prostě úžasné. Ať je to Haddockův slovník, který ale není kupodivu sprostý, nebo různé momenty, které jsou jak okopírované z komiksových políček. Hrozně vtipná je i scéna s operní zpěvačkou i to, jak Bianca komolí Sakharinovo jméno. Takových malých vtipných momentů je tam spousta. Nebo třeba dvojčata-detektivové. A tak dále, a tak dále. Jo a ještě pár slov k Williamsově hudbě. Nemusím snad psát, že je úžasná, to ví přece každý. Taky jsem tam objevila něco, co jsem dřív slyšela na soundtracku u Indiho nebo jiných podobných filmů. Přesto to ale bylo velmi příjemné si poslechnout zase něco od mého nejoblíbenějšího skladatele. Každopádně pokud se rozhodujete, co pustit dětem a zároveň se chcete také zasmát a pobavit, rozhodně tenhle film doporučuji. Je to opravdu skvělá jízda.

Viděla jsem to před více než rokem (společně s prvním dílem) a Sequel se mi líbil víc než jednička. Víc napíšu, až se na to znovu podívám.

Tohle jo, když jsem byla na základce, tak jsem tenhle seriál měla ráda, myslím, že ho tenkrát dávali před Simpsonovými. Možná by neškodilo se zase na pár dílů podívat.

Rowan Atkinson jako Doktor ? I když tento díl byl natočen pro Comic relief, tak jsem si během sledování říkala, že Rowan Atkinson mohl být skvělá volba pro další díly Doktora a ne jen pro tuto parodii (divím se, že fanoušci pro to nic neudělali). Byl v té roli naprosto úžasný! Jediné co mě zamrzelo, byla Doktorova "smrt" a následná regenerace. Ale konec s Vládcem neměl chybu.

Zajímavý dokumentární seriál...