JB2203

Silný film bez zbytečného násilí a s přijatelnou mírou závěrečného sentimentu. Žádný laciný formalismus, režie přesně zacílená na příběh. Jediné, co mi zde trochu vadilo, byly až příliš chladné reakce obou hrdinek na situaci, ve které se náhle ocitly. Asi bych zde čekal o něco více zoufalství, vzteku či beznaděje. V každém případě: velice příjemné překvapení.

Nikdy bych neuvažoval o nejnižším hodnocení, kdyby to nebyl tak známý a tolikrát omílaný film. Právě nekritická obliba a četnost jeho vysílání z něho totiž činí ještě něco docela jiného nežli roztomilou romantickou komedii o chudé dívce, která ke štěstí přišla. Má se to s ním totiž jako s komunistickými filmy padesátých let. Prostý veskrze nevěrohodný příběh se pod kuratelou diváckého zájmu stává odpudivou agitkou. Bezduchou glorifikací těch nejzavrženíhodnějších aspektů současné západní civilizace - velmi přesvědčivě ztělesněných v ústředních postavách pitomoučkého příběhu. V jaké to skvělé a šťastné žijeme společnosti, kde inteligentní a krásná prostitutka (představuji si například nějakou rumunskou nebožačku přinucenou k prostituci albánským bossem) nalezne svoji životní lásku v dobrotivém a z hloubi duše čestném burzovním makléři (představuji si milióny levných pracovních sil žijících kdesi v Asii na pokraji hladu a bídy využívaných západním kapitálem k bezbřehému hromadění zisku). Vždy když podobně přeslazený výkřestek z uměleckého bahna vidím, napadá mě, že za jeho vznikem stojí nějaká velká reklamní agentura zaplacená k umlčení společnosti zbrojařskou, chemickou, těžební nebo co já vím jakou firmou. Kdybych měl tu moc, prosadil bych, aby napříště každé odvysílaní "Pretty Woman" předcházel - podobně jako například u "Majora Zemana" - vysvětlující dokument o stavu současného civilizovaného světa. Vřele bych doporučil například "The Corporation" Jennifera Abbotta. No, naštěstí takovou moc nemám. Amen

Velice pomalé a velice příjemné. V podstatě je film postaven výlučně na úsporném hereckém projevu Billa Murrayho, který zde dosahuje po "Ztraceno v překladu" svého druhého vrcholu. Celé je to vlastně o nezadržitelně postupujícím stáří, o smíru s vlastní minulostí a také o rezignaci na ztěží uchopitelnou budoucnost. Čas se náhle zastavil - zlomen v paprsku přítomnosti jako vadnoucí květiny na krbové římse. Nic již nelze vrátit zpět, vzpomínky jsou iluzemi doléhajícími k hrdinovu vědomí z nějakého jiného: úplně cizího života. A nic na tom nezmění ani skutečnost, že má možná kdesi daleko dosud nepoznaného syna. Vždyť ani on vlastně není (nemůže být) součástí jeho skutečného světa. Rozmělněn propastí let na prášek nenaplněných nadějí stává se toliko další stínovou postavou dávno opomenutých dějů... Ano, velice pomalé a velice příjemné. A především umělecky dokonalé vyjádření letité pravdy, že i cesta může být cíl.

Zřejmý a ztěží vyvratitelný důkaz toho, že by ženy režisérky raději vůbec neměly točit filmy. A pakliže ano, pak jedině jako instruktážní či studijní materiál na zakázku nějakého výzkumného ústavu sexuologického. Nejsem sice žádný velký puritán, ale tento umělecky náročný thriller mi pod tenkou slupkou několika efektních záběrů kamery připadal jako naprostý scénáristický blábol plný sexuálních traumat a přepjatých erotických scén. Jednání postav bylo redukováno výlučně na pohlavní pud a napětí si zde divák užil asi tolik jako v nějakém pokleslém pornofilmu. Vedle několika záběrů na rozřezaná ženská těla (hle: hororové prvky) spočívala celá atmosféra příběhu na postavě sexuálně frustrované učitelky anglického jazyka (Meg Ryan) a jejího milence - komisaře (Mark Ruffalo) - který zde představoval něco jako symbol ztopořeného mužství. Myslím, že jediným opravdovým smyslem filmu bylo sdělit nezkušeným mládencům, jak správně uspokojit ženu. Což je z hlediska vyznění celého díla asi to jediné, co se autorce - ústy i zbylými částmi těla obou hlavních protagonistů - podařilo.

Tak marně přemýšlím, pro koho byl tento filmový hybrid vlastně natočen? Pro milovníky hororů? Pro neposlušná dítka? Pro sběratele kuriozit? Možná pro infantilní sběratele hororů nebo pro infantilní milovníky kuriozit. A nebo pro infantilní sběratele hororových kuriozit. A nebo právě a jedině pro mě. Jako trest za to, že jsem si nešel zavčasu lehnout.

No jako odstrašující příklad bych to svým dětem raději nepouštěl. Oni by totiž na základě toho mohli naopak dospět k názoru, že nejlepší cesta, jak se stát hrdým, čestným a spravedlivým člověkem, je vstoupit do nějakého fotbalového klanu. Museli by si ale vybrat ten správný, pokud možno ten nejsilnější, protože pouze tam jsou ti opravdoví chlapíci. V případě West Ham United učinění angličtí horalové svádějící svůj romantický boj za práva slabých a utlačovaných. (Jedním slovem: sympaťáci.) No, možná to tak opravdu je a já bloud žil až do dnešního dne v klamu. Zřejmě jsem měl o fotbalových rváčích a výtržnících naprosto mylné a zkreslené představy. Podobně jako o samotném filmu Hooligans - natočeném ve stylu velkorozpočtových americkým sond do hlubin společenské i kulturní historie Evropy ("Statečné srdce" apd.). Ale na druhé straně, odhlédnuli od veskrze nereálného obsahu, musím chtěnechtě uznat, že se jednalo o docela dobrý film. S klidným svědomím bych jej zařadil do žánrové kategorie: "dobrodružný" a v rámci této kategorie by nepochybně splnil veškerá kritéria mého očekávání. Tedy: žádná nejednoznačná psychologie a matoucí scénáristické kličky. Dále: jednoduchost, přehlednost, zacílení na nosnou dějovou linii. A v neposlední řadě: solidní herecké výkony (i když výlučně v rámci jasné profilace jednotlivých postav, až příliš neprodyšně izolovaných ve světě vlastního příběhu). Podtrženo: v zásadě vše podstatné co může přispět k tomu, aby se divák docela dobře bavil.

Film balancující na hraně vydařeného uměleckého počinu a šedé opomenutelné průměrnosti. Velmi slibný námět z prostředí chlapecké internátní školy byl v motivu i detailech bezpochyby inspirován nádherným "Dead Poet Society" Petera Weira. Avšak na rozdíl od staršího filmu zpracovává Robert Mandel poněkud jiné ústřední téma, téma přátelství a lásky na pozadí sociálních rozdílů a elitářského antisemitismu. Leč právě odtud zeje pohříchu největší trhlina celého díla. Problém takovýchto "zásadních" témat totiž nezřídka spočívá v tom, že mohou vlastní velikostí pohltit i formu, kterou jsou vyprávěny. Celá stavba příběhu se pak stává poplatná výlučně tomu, co by mělo býti sděleno, jenomže právě na úkor toho, jakou řečí je to sdělováno. V konečné fázi bývá výsledek pokaždé stejný. Již od prvních sekvencí filmu divák v podstatě přesně ví, o čem to celé bude a pod kuratelou vlastní trpělivosti čeká na závěrečné tři, čtyři, minuty, aby se dozvěděl jaké rozuzlení mu tvůrci ve své blahosklonnosti tentokrát připravili. V případě "School Ties" to naštěstí zas tak úplně neplatí. Vše totiž zachraňují velmi věrohodné herecké výkony a několik drobných dějových vsuvek (až na ten nešťastný americký fotbal), které nám přece jen nedovolí v polovině promítání usnout. A také umírněné až konzervativní režijní pojetí důsledně se vyhýbající podbízivé přepjatosti.

Další z řady filmů na trochu omšelé téma spravedlnosti a trestu smrti. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že se to s těmito filmy má tak trochu jako s párky. Pakliže je máte rádi a neprasknou vám při ohřevu, nedá se na jejich přípravě nic zkazit. Odsouzený, novinářka, vyšetřovatel. Průměrný scénář, průměrná režijní práce a v posledku i průměrní herci, kteří nikterak nepřesvědčí, takže je vám více méně jedno k jakému ze dvou možných konců jste společně s hrdinou příběhu odsouzeni. Co mně zde však vadilo ze všeho nejvíc - ostatně jako na mnoha dalších podobných dílech - byly především dialogy. V kultivovanosti výrazu naprosto nevěrohodné a odporující předpokládané mentalitě jednotlivých postav. Možná že by některým scénáristům vůbec neškodilo, zajít dříve než něco podobného napíší alespoň na pár hodin někam do vězení, aby si poslechli, jakými jazykovými prostředky se tam odsouzení vyjadřují. Pakliže bych měl tento film někomu doporučit, tak snad jedině těm, kteří doposud neviděli, jak probíhá poprava smrtící injekcí a mají proto pocit, že jsou ve svém vzdělání nějak zásadně ochuzeni.

No nevím, nevím. Takový Major Zeman naruby. Myslím, že všechno to, co dělá tuhle kriminálku po formální stránce zajímavou, vzniklo jaksi náhodou: coby vedlejší produkt. V každém případě pro Evropana neobvyklá mentalita jednotlivých postav a především fascinující metody korejských vyšetřovatelů. A také film, který si v prvním plánu nehraje na žádné velké umění - za což přidávám druhou hvězdičku.

Tak tímhle biografem si mě Cronenberg nadobro získal. Že by epilog uměleckého surrealismu ve filmovém zpracování? V dějové náplni bezpochyby. Fragmenty z hlubin psychických traumat hlavní hrdinky v podobě vlastních zmutovaných dětí ničících vše živé, reálné a skutečné kolem. Čistá literární symbolika završující tvůrčí postupy dvacátých a třicátých let ve formálním zpracování hororového děje. Něco takového jsem doposud neviděl. Ale co je nejdůležitější: žádné hlubokomyslné intelektuální pravdy a stylizace, žádná srdcervoucí psychologie ani samoúčelná obrazová degustace autorova nitra, nýbrž jasně a zřetelně vyprávěný příběh s přesně namíchanými hororovými prvky. "Proboha, co to bylo za hrůzu", pomyslí si divák a pustí si film ještě jednou. Řekl bych - společně s "Mouchou" asi nejlepší Cronenbergův počin.