Marakoss

Po 15ti letech od shlédnutí Fontány, co seděla u vrcholu mého cinematografického žebřícku, jsem usoudil, že už jsem posbíral dost moudrosti, abych se k ní mohl veřejně vyjádřit. Začnu u nejslabšího článku. A to je komplexnost příběhu. Čtyři věty popisu tady na ČSFD ho shrnuji naprosto přesně. Nicméně ti co kvůli tomuhle dávají nižší hodnocení zřejmě nepochopili celou podstatu vyprávění (obecně jakéhokoli příběhu). Jakýkoli příběh můžete shrnout pár větami a pak se babrat v detailech. Vyprávění Vás má ale v ideálním případě vtáhnout do děje a prožívat příběh zároveň s hlavní postavou. A zde fontána odvádí setsakramentsky vynikající práci. I pro velice emocionálně zabedněné jedince dokáže přiblížit strasti vyrovnání se ze ztrátou svého blízkého partnera, s beznaději, se zachycením toho čemu lidi říkají bezmezná láska. K tomu Darren využívá známých prostředků, které ale ovládá na mistrovské úrovni. Opakující se záběry s drobnými změnami, které chloupek po chloupku posouvají děj kupředu, podtrhnuté stejně se opakujícími tóny mistra Clinta Mansella doprovázející celé dílo. Prací se světly, saturací barev, kontrastem, rámci a hloubkou ostrosti upoutává pozornost přesně na to, co by měl divák sledovat a to napříč všemi třemi dimenzemi, záběr po záběru, tón po tónu. K tomu vizuální kabátek, o kterém se nikdy nemluvilo tak jako např. o černé díře v Interstallaru, a i s dnešním vybavením by spousta VFX umělců měla problém dát tohle dokupy s takovou plynulostí přechodu mezi živou akcí a efekty. Posledním článkem řetězce jsou precizní herecké výkony Hugh Jackmana a Rachel Weisz. Jsou to právě oni, kteří celému ději dají tu emocionální uvěřitelnost. Není jediné herecké interakce, která by byla přehraná, nebo naopak odfláknutá. Je přesně taková, s jakou byste se setkali, kdybyste se nedejbože někdy byli v obdobné situaci. Hugh by si minimálně za tenhle snímek oscara zasloužil, ale romanťárny v oné dekádě nebyly úplně terno. No, snad se ho ještě u něčeho dočká, když jej doma nemá ani za Prestige (by mu ho Christian vyfoukl). Netvrdím, že je to bezchybné dílo, ale kromě toho, že filmu chybí Epičnost jiných bilionových děl s obrovskými výpravami a navazující pop-kulturou, mu nemůžete z filmařské brandže a zpracování nic vytknout. Minimálně 9/10. A must watch pro každého kdo žije a má srdce.

Ne každý den vidíme, aby film během své krátké stopáže představil divákovi celý nový svět. Povedlo se to Matrixu, povedlo se to Harry Potterovi, povedlo se to Pánu Prstenů a po shlédnutí filmu musím říct, že se to povedlo i Inception (nelíbí se mi překlad Počátek, lepší překlad je dle mého Vnuknutí, ale to by se zase hůř prodávalo). Co může být kreativnějšího než sen? Možnosti jsou neomezené a Christopher Nolan si toho byl vědom. S touto nevyčerpatelnou myšlenkou by to možná natočil kdokoli, ale od toho tu nejsme. Christopher se díla chopil první a povedlo se mu to na výbornou. Nyní nezbývá než se modlit, aby někdo nechtěl točit pokračování. (přísahám bohu, že bych UWEho střelil do hlavy, kdyby se mu o tom jen zdálo) [10/10, kino]

Vytvořit příběh který funguje po všech stránkách je těžký úkol. Bezesporu. Když jsem se na film díval poprvé, nedokázal jsem se tak smířit s fyzikálními jevy v podání, jak nám je film prezentoval. Hodnotil jsem jej proto pouze 8.5/10. Nyní, o pár let později, jsem na Interstellar koukal úplně jinýma očima. Vždyť v jednom nejlépe hodnoceném snímku “Zelená míle” byly také jevy, které si nedokážeme vysvětlit, nebo uchopit. Oprostil jsem se tedy od tohoto stavu mysli. A tak ve mě zůstalo jen to podstatné. Zkrátka pocity. Takové, které jiný přiběh zatím nikdy vyvolat nedokázal. Tak jasně definované, intenzivní. Sahající na samou podstatu lidskosti. Poplakal jsem si. Radostí, steskem, bezmocí a touhou. Můžet si třeba myslet, že za emocionální průbeh snímku je zodpovědná ona nenahraditelná a geniální hudba Hanze Zimmermana, ale její skutečná role je našeptávat to, co se již odehrává v našich srdcích. 10/10