dresi

Why? Why the fuck not? Nejzábavnější rodinná sešlost roku.

První část je hodně hravá, vtipná a na Triera i překvapivě lehce stravitelná. Nic šokujícího neuvidíte. Nymfomanka tady spíš baví a následky se zatím neřeší. Těžko říct, jak moc byla Trierova vize ovlivněna sestříháním, jelikož v některých částech to zkracování jde poznat. Když už se film rozdělil, měl zůstat bez jakýchkoliv zásahů. Ta půlhodina navíc by ničemu neublížila. Tak či tak Trier potvrzuje, že je skvělý vypravěč a i takové téma dokáže podat chytře a zajímavě. Hodnotit budu až celek, ale zatím velká spokojenost.

Teď už opravdu nevím, co bylo Jacksonovým záměrem. Knížka je sice pohádkovější, ale není to prázdný příběh plný nevýrazných a nesympatických postav. Zatímco první díl ještě předloze jakž takž odpovídal a přidané scény dávaly nějaký smysl, tak ten druhý už je naprostý zmatek, který se od knihy odlišuje skoro ve všem. Ty změny navíc nejsou opodstatněné, jelikož vůbec nefungují a mění příběh k horšímu. Jackson sice tvrdí, že Středozem miluje, ale připravil ji o duši. Z Hobita vysál kouzelnou atmosféru, všechno podřídil akci a do světa vypustil jen velkou digitální atrakci. Nikdy bych si nemyslel, že to napíšu, ale Tolkien se obrací v hrobě. Obrovské zklamání.

Mud u mě stále zůstává nepřekonán, ale čistě v rámci indie romancí rozhodně to nejlepší, co letos z Ameriky došlo. Sice to nemá výraznou postavu jako The Way Way Back ani neobvyklé zasazení The Kings of Summer, ale jako celek působí The Spectacular Now mnohem svěžejším, reálnějším a hlavně temnějším dojmem.

Jedinečnost Života Adele neleží v příběhu, ale v těch nejmenších detailech, ve vykreslení nejzákladnějších emocí a živočišnosti. Hlavní výsadou je, že to působí přirozeně a uvěřitelně. Kechiche pracuje téměř celé tři hodiny s jednou tváří, jeho styl je naprosto minimalistický a dokonale zachycuje každodenní život se všemi klady a zápory. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné, kdyby neměl k dispozici herečku, která je schopná podat nejvšednější situace strhujícím způsobem. Adèle tady vlastně ani nehraje, ona doslova žije. Tohle vyobrazení života bez příkras může být občas ubíjející, ale já jsem tím byl fascinován. Právě v obyčejnosti se totiž ukrývají největší emoce.

Festival absurdit. Krásně natočená podivnost, která ale nikdy nezajde příliš daleko a právě proto ve výsledku nabízí zcela kouzelný a jedinečný zážitek.

Jediný problém Prisoners je, že tam jsou téměř všechny postavy bohem posedlí blázni. Jinak je to skvělé a Deakins za kamerou opět bezchybný (hlavně v závěru).

Scény ze života, které ani po několikátém shlédnutí neztrácejí nic ze své pohodovosti a upřímnosti. Ten konec mě vždycky dojme. Pro některé film o ničem, pro jiné o všem.

O ztracených existencích a ošumělých motelových pokojích. Malý a melancholický film, který sice kromě animovaných scén nepřekvapí, ale díky sympatickým postavám a zasněžené atmosféře ani na chvíli nenudí.

Chladný pohled na život dvou znavených lidí, zatímco za okny zuří bouře a padá tma. Filmová krása vyjádřena prázdnotou a smrtí.