Thomick

"Guess, what I really did last night. I give you 69 guesses." --- A co bych se toho bál, GP neni nikdy dost. Zdejší komentáře se neustále oháněj příběhem, já řikám - nasrat na něj! Samozřejmě, děj je v zásadě brutálně jednoduchej a předvídatelnej (akorát opravdu povedená koncovka vyčnívá), jenže Five-Year Engagement jednoznačně útočí ze zákrytu. Skrze detaily, "pouhý" střípky. Jde o jakymsi zvláštnim způsobem ujetou romantickou komedii, nabízející chvilkama až děsivě absurdní/černý/morbidní humor (jakej u konkurence jen těžko najdete v takových dávkách, tak nemelte něco o klasice), s drtivou silou v nenápadný dramatičnosti. --- Jo, "ten lepší" apatowskej humor! Jo, Emily s neodolatelnym akcentem, s vlasama v culíku (či kulichu) a s dokonalym pozadim v neposlední řadě! Jo, moje soukromá oblíbenkyně Alison! Jo jo jo!

Sekvence "vážných myšlenek, nikoliv vtipů" mě dostala asi nejvíc. :))

Původně jsem chtěl nahodit nějakou top top top hlášku, ale ... to prostě nejde. Strhující jízda, vražedné tempo bez jediného zakolísání! Carr si vlastně vytváří svou unikátní platformu pro dělání situačně-konverzačního humoru; a po ní se pak pohybuje tak obratně, že mu diváci v publiku ještě rádi sami přihrávaj na smeče. Třeba i stylem toho rádoby vtipnýho chlapíka, kterej se jako jedinej pokusil o return, aby skončil ještě hůř než ostatní.

Bál jsem se toho (protože naposled mě hudební čísla spíš otravovaly), nakonec ale Remarkable Guide to the Orchestra působí jako vystoupení s nejmenším počtem hluhých míst (patrně i pro kratší stopáž, nicméně...). Vyprávění působí líp jako ucelenej soubor, ubírá se jasnym směrem, už se tolik neodbočuje, Bill si navíc užije víc pantomimy. Po cockeyovskym Williamu Tellovi jsem měl regulérní chuť zatleskat a epický bylo i sborový hraní na zvonky. --- "Bassoon players are actually obsessed by the Bee Gees"

"Thank God for Darwin, eh?" --- Mnohem trapnější, samoúčelnější "pseudohudební" vystoupení, i ze sta procent opakovaný fóry/narážky ... oh! Asi tomu uškodilo to prostředí monumentálního Wembley, který mi ke stand-upu prostě nepasuje. Nebavilo mě to tolik jako Part Troll. Na druhou stranu se tu najde pár ooohromně úderných momentů, který mi v Part Troll trochu chyběly (viz debata u ohně o konspiračních teoriích, ta mě odrovnala, nebo...) ... --- "Reason of visit?" - "Regime change" - "Ooh, occupation?" - "Oh, I expect so"

"Ah, we apologize for the delay, aah, very very fluff from Saturn ... " ---> top moment celý show, vážení, hlášení ve vlaku. Každopádně ... zatimco Moran na diváky dost kašle, Carr na nich svý vystoupení docela dobře zakládá. Bailey je takovej příjemnej mezistupeň. Svéráznej stand-up "žánr" navíc osvěžuje svýma písničkářskýma sekcema (ta vázající se k vyprávění o USA neměla chybu!), což je záslužný - už jen proto, že Bailey je vlastně skvělej muzikant, akorát svý znamenitý umění obecenstvu předhazuje jen za tim účelem (a takovou formou), aby se vysmál jinym i sobě zároveň. Dál má Bailey sklony ke gradaci a zostřování výběru témat (což u Morana nenajdete, ani kdybyste se přetrhli), což je taky zajímavej prvek. Hodnotim ryze kladně, jako snad každej britskej stand-up předtim a potom.

Zřejmě nejlepší komediální road movie. That's all. Našlo by se několik geniálních momentů, ale taky otravně hluchý desetiminutovky.

Ani omylem to neni tak skvělý, jak se (nejen) v mym okolí traduje. Po Lebowskim další "kultovní" komedie, která mě jaksi minula. U mě Phillips jedině potvrdil svuj status naprosto průměrnýho režiséra žánru, sorry.

Nelidský napětí, nakažlivá bezmoc (že vůbec lítáme - vždyť ten nekonečnej vzdušnej prostor se vůbec nedá kontrolovat, proboha!), ohromně vyčerpávající a silně emocionální jízda, odehrávající se v příjemnym politickym vakuu. Na spoiler, kterej v sobě měl zabudovanej snad každej divák dopředu ... na ten si za celých 111 minut nevzpomenete ani na vteřinu. Opravdu.

Jestli to má bejt seriál o tom, jak jde všechno vyřešit sexem, tim bych si fakt nebyl jistej; hlavně je to ale supr připomínka toho, že "I love you" můžou bejt docela dobře prázdný slova, resp. že to samotný nic moc neznamená. V kombinaci s názvem seriálu je to pak vůbec dokonalá nosná myšlenka, pro níž jsou explicitní scény jen příjemnym zpestřenim. I když jich je kopa, neohrajou se a povětšinou ani nepůsoběj samoúčelně. Uplně top jsou ale sezení u psycholožky (žádnej psychiatr, proboha!) a jakkoliv je Michelle Borth překrásná holka, s její seriálovou postavou bych ve vztahu asi moc dlouho nevydržel. :)) --- Btw. jako ženská bych rozhodně chtěl umět zadržovat čůrání tak, abych si mohl xkrát po sobě udělat těhotenskej test. Teda aspoň myslim (doufám?), že to neni normální!