Plangi

Přitroublá komedie s ještě přitroublejšími a neskutečně afektovanými postavičkami. Samotný akt přiznání rodičům se ale zase neskutečně povedl. 40%

Asi nemá už smysl békat nad zvrhlou scénaristickou rukou paní Melissy Rosenberg, která v Zatmění předvádí ještě větší extrém neumětelství, než tomu bylo v Novém Měsíci. Ano, jde to. Takhle – děj Zatmění jako knižní předlohy je ve srovnání se Stmíváním a Novým Měsícem několikasetstránkové přežvýkávaní chutného sousta…a film, díky výše zmíněné madam, tomu nezůstal nic dlužen. Nadějný režisérský flastřík Slade maká na 200 procent v momentech, které mu to umožňují (souboje mající konečně šťávu, výcvik proti novorozeným), jež jsou bohužel stále nedostatkovým zbožím oproti té kupě tlachacích kolovrátkových scén. Takže kvalitativní sešup filmové ságy v New Moonu ani Eclipse nenapravilo, právě naopak. Mnou často zmiňované kouzlo prvního filmového dílu je nenávratně totam, ale aspoň jsem se opět několikrát zasmál nad pitomostí pár nezapomenutelných momentek, stejně jako u těch opravdu vtipných. 55%

Borstal Boy mírně padá na hubu při vykreslení mladého Brendana Behana jako budoucího spisovatele a básníka. Trochu mi unikaly souvislosti - proč chtěl zinscenovat Wildeovu hru, proč někdy ke konci ze sebe vysype básničku. Kdybych si posléze nepřečetl nějaké povídání k filmu, vůbec bych netušil, že se jde o reálnou, později literárně významnou postavu…a ruku na srdce, Hatosyho „irský“ přízvuk zní jak retardace. Děj se spíše soustředí na postupné sbližování s lidmi, kteří pro něj byli dosud nepřáteli, a právě ve vykreslení té pozvolné a nedoslovné změny jeho postoje k nim je hlavní síla snímku. Škoda, že je film místy až moc zkratkovitý, člověk ani nestačí na jeden zátah všechno pobrat…což na druhou stranu vlastně nevadí, opakované zhlédnutí doporučuji. 75% „It´s allright, china.“

Režisér Bolton má očividně od dob svého nepovedeného debutu Eban and Charley stále sen převést na filmová plátna romantický příběh, který pořádně chytí za srdce, popřípadě potrápí i slzné kanálky...tato snaha se mu rozhodně nedá upřít. Obávám se však, že i v případě Dream Boy to zůstalo jen u snu. Je vidět, že bylo rozbito dost prasátek ve prospěch rozpočtu, protože filmu se nedá po technické stránce vytknout absolutně nic. Problém přichází s útržkovitostí děje, korunovanou dialogy jakoby vytrženými z kontextu. Ono spoléhat se jen na kouzlo jednotlivých scén se dá v případě dobré režie, o čemž zde nemůže být ani řeč. Ten lehký ale jistý pocit katarze po skončení připisuji vlivu předlohy, která se mi snad do ruky někdy dostane. Pocit křeče ale převažuje. 45%

Není to žádný objev Ameriky, ale po dlouhé době celkem klasický romanticko-komediální americký zjev, který dopadl nadmíru dobře, vezmu-li v potaz ten zbytek ze stejné sorty filmů, kterým Hollywood krmí osazenstva obýváků, vyvalené před domácím kinem po náročném týdnu, no nedejbože obecenstva v kinosálech. Má cenu mlátit hlavou o zeď kvůli klišé a očekávanému závěru? Co člověk vlastně od filmu tohoto typu a hlavně země původu očekává? Trochu kolize. Vlastně ne, to první jsem chytnul ze zdejších komentářů…to druhé jsem si říkal, když jsem usedal po opravdu vyčerpávajícím dni k večerní telce a opravdu jsem dychtil po nenáročném večerníčku. Dobře jsem udělal, že jsem sáhnul právě po Ghosts of Girlfriends Past. McConaughey je prostě pohodový týpek, přesně pasující na roli kurevníka s pokřiveným pohledem na cokoliv, co se týká partnerského vztahu a vyšších levelů…ten jeho proces uvědomění za asistence 4 duchů mi opravdu několikrát přivodil záchvat smíchu (Michael Douglas a jeho průpovídky typu: „Ženský sice rády jebou, ale nesmíš s nima vyjebat.“ ), což mi v tu chvíli náramně bodlo. To nutné klišé bylo druhu milého…A vůbec, mám dojem, že jsem právě objevil další film režiséra Waterse, který si pustím minimálně ještě jednou…71%

Hodnotit Mamuta není příliš složité, vzhledem k jisté nekomplikovanosti v každém ohledu, se kterou přichází...Máme tu zcela jasné poselství o problému fungování rodiny v dnešním moderním světě. V případě Mamuta zkrouhnuto na odcizování a odloučení…já říkám – málo. Moodyssonův minimalismus, který si dobře pamatuji z Fucking Åmål, se mu při zpracování tohoto tématu vymstil. Minimozaika příběhů ve snímku je příšerně roztáhlá a překvapivě kvalitativně ční trochu upozaděná (bohužel) linie týkající se dětí filipínské chůvy Glorie. Jakože hlavní part hraje rodina Vidalesových, kde mi Leova postava byla krajně nesympatická, stejně jako celá část týkající se jeho pracovní cesty do Thajska, to už byla fakt omletá tahačka za vlasy. Proč tedy dávám za tři*, ač jsem sledování musel kvůli počáteční nezáživnosti na třikrát přerušit?...Za posledních 45 minut, které se dostaly konečně k nějakému spádu a hlavně film přestal působit tak chtěně. 60%

Víceméně chápu postoj hlavní postavy k jeho situaci…Dle strohého začátku jsem se mohl jen domnívat, že než byl konfrontován s informací o svém rakovinou vyměřeném čase, byl vlastně jen protřelým nanicovatým floutkem, co si doma vydržuje mladýho, sjíždí se koksem a za největší zábavu považuje rýpání do sestry. Škoda, že Ozon tuto část „před“ nechal netknutou, člověku by se pak dařilo lépe se s Romainovým jednáním ztotožnit. Ten asi sám neví, jak s tímto naložit, aniž si to sám přizná. Zprvu rozdává kopance, ale svým způsobem na jakýsi akt smíření se svými blízkými a hlavně sám se sebou dojde. Sice cestou, kterou asi málokdo čeká, která leckoho znudí, ale mě působící slzy a úsměv dojetím zároveň. Pět nedávám, jelikož se stopáž přifukovala trochu nepadnoucími momenty a Ozon místy až moc okatě šponoval film do příliš odměřené polohy, podobně jako tomu bylo u tématicky podobného filmu Mi vida sin mí režisérky Isabel Coixet. 80%

Guilty failure…Spojení několika chutných ingrediencí různých žánrů, nebo snad dokonce samotných filmů (tipoval bych Kill Bill, Superbad, Watchmen ve verzi Junior 1.0) může být vcelku dobře zadělaný základ…jenže u něj to v případě Kick-Ass zůstalo. Naordinování mluvy karvinské bagristky jedenáctileté holčičce je sice vtipné, ale u ní bych s výčtem pozitiv asi skončil. Seč jsem mohl, hledal jsem aspoň náznaky nadhledu či hloubky…a nic. Z psedokopance do ři*i jsem se tedy neposadil a na adresu všeobecného nadšení vzkazuji: Sorry, ale tato povrchní podívaná mi „cool“ nepřipadá. 45%

Rok tomu, co jsem natrefil na režiséra Foxe snímkem Ha-Buah (2006) a pravda moc na větvi jsem nebyl, vadila mi přílišná překombinovanost. U jeho o dva roky staršího filmu Walk on Water se tento neduh objevuje také, bylo zde zkrátka mnoho motivů, které vyzněly do prázdna. Naštěstí to ale nebylo v takové míře, aby se ztrácela hlavní zápletka, týkající se samotného agentova pátrání po nacistickém zločinci za nevědomé pomoci jeho vnoučat. Ta je opravdu zajímavá a na tu nějakou hodinu a tři čtvrtě mě film dokázal naprosto vtáhnout do děje…no tedy až na pár minut ke konci, které jakoby střihač fiknul z jiného filmu a žánru. 80%

To zase jednou bylo dílo, ale co jsem mohl čekat od scénáristy, jež spáchal mj. Another gay movie. I na téma coming outu se může natočit pěkná nuda, alespoň Edge of seventeen je toho přímým důkazem. Ve filmu je abnormální výskyt nic neříkajících scén, které mě osobně iritovaly i tím, jak byly natahované. Děj byl napěchován mimo tuto vatu klasickými (ne)zvraty typu „zkusím si vrznout s kamarádkou, která mě miluje, abych zjistil, jestli by to z mojí strany taky šlo…a ono to nepujde, hmm. Jsem teplej.“ O stupiditě některých dialogů se radši nezmiňuji. K dobru budiž připočtena výborná „choreografie“ milostných scén, škoda že byly jen dvě…takže dvě hvězdy a Edge of seventeen never more.