dormouse

Příběh barového hudebníka Jana Káry, pozvolna se propadajícího do alkoholické závislosti. Jeho manželku soužití s alkoholikem donutí k odstěhování se a Károvi zbývá jen syn, ochotný dopravovat jej opilého domů. Ti z diváků, kteří měli kdy tu smůlu a zahlédli, jak vypadá opravdový život s alkoholikem, vědí, že Ikarův pád je jen lehké nastínění beznaděje a zoufalství. Je to však zahráno tak skvěle, že člověka zasáhne ještě po 31 letech přímo doprostřed hrudního koše. Kam se všichni ti výteční herci poděli?

Životopisné filmy mají tu nevýhodu-anebo výhodu-že oproti smyšleným příběhům postrádají nosný děj a jsou jen zachycením jednotlivých zářivých momentů jejich hrdinů. Přesto mne film nadchl, Jim Carrey jako podvodník je neodolatelný a Ewan McGregor jej něžně doplňuje. Homosexualita je v tomto případě (konečně) odsunuta do pozadí a v popředí je příběh sympatického podvodníka jeho životní lásky.

Pro toho, kdo má rád pohádky, je to uritě veliká lahůdka. Ale já k těmto divákům, bohužel, nepatřím. Od Gilliama mám nejraději Brazil s její kafkovskou atmosférou. Heath Ledger byl vynikající.

Bez výhrad. Muka lásky v podivném milostném trojúhelníku jsou vykreslena velmi přesvědčivě. Xavier Dolan a zvlášť Monia Chokri hrají opravdu úžasně. Niels Schneider spíš dekoruje v roli typického krásného bůžka, který láme srdce osobám všech pohlaví, aby pak odcházel středem do své říše snů. Vizuálně také nádherné, zpomalené scény seděly a nebrzdily, jak tomu často bývá, krásnébarvy a retro styl, skvělá hudba včetně španělské verse Bang Bang. A jako perlička-úchvatná a zcela nesrozumitelná kanadská francoužština. Neviděla jsem žádný předchozí Dolanův film, takže nemůžu srovnávat, mohu jen chválit vyzrálost v poměru k jeho mladému věku.

Těžká je problematika imigrantů a vztahu společnosti k nim. Myslím, že lidé, kteří chtějí přijmout za vlastní cizí zemi, by měli přistoupit na její normy chování. Zajímavý film, který jen lehce nastiňuje problém, který se bude jen prohlubovat a dříve či později zamotá hlavu i nám v naší uprděné zemičce.

Indiana Jones se vrací po 19 letech, které jsou pro diváka zkráceny na 10, protože Harrison Ford si to může dovolit. On a pouštní svišti se mi na filmu líbily nejvíce. Tempo mi ale připadalo méně dynamické nežli v předchozích dílech a logické lapsy až příliš tahaly za vlasy. Ale budiž, od začátku se nikdo divákovi nasnaží namluvit, že jde spíš o lehounkou parodii sebe sama. První padesátiminutovka byla spíše průměrná, nicméně má věrnost Indymu by mne hravě přenesla přes dalších nevýrazných 70 minut. Žel, vyhodili nás z kina s tím, že v budově je hlášena bomba a já nevím, jak to se svišti dopadlo. Hanba záškodníkům!

Strašně dlouhé. Z počátku jsem byla nadšena, protože film vypadal jakoby se celý odehrával v snovém červeném pokoji seriálu Twin Peaks, ale když už to bylo pořád stejné, sen mne uspal do bezesného spánku. Ale ten začátek byl vážně úžasný.

Film jsem bohužel viděla až po americkém remaku, takže se ani já naubráním srovnání. Norská verze je jednoznačně lepší a kdybych neznala Nolanovu, jistě bych si ji užila ještě víc. Policista Engstrom v podání Stellana Skarsgårda je zcela jiná postava nežli ta Al Pacinovská. Žádný klaďas, který jen omylem klopýtl a režisér jej proto pro jistotu potrestá smrtí na konci filmu. Skarsgårdův Engstrom je polda, pod jehož tenkou slupkou bouřlivě kope ďábel a cení zuby každou chvíli. Bílé severské noci, které mu svou nespavostí vypalují do mozku díry, jakoby jen prorážely vnitřním démonům cestu ven. Zcela odlišný konec pak dává filmu dopadnout mnohem drtivěji. Prostě severská klasika.

Film mne nadchl, i když není z těch, které zvládnu vidět víckrát. Připadal mi myšlenkově velmi košatý a filosofický, podobně jako 2001 SO. první asi čtvrtina byla na můj vkus velmi americká, ale jak se Cooper dostane do vesmíru, je to už v tomto směru mnohem snesitelnější. Samozřejmě si netroufnu hodnotit fyzikální teorie a nakolik je to všechno založeno na odborných konzultacích, ale pro laika jako jsem já, to logiku nepostrádalo. Film není tak zběsilý jako Inception, ve skutečnosti nechápu, jak se mohl zaplatit, puberťáci vedle mne se očividně nudili. Ale donutí člověka přemýšlet trochu jiným směrem. A obsahoval-podle mne- v kinematografii nový prvek, dojetí vzbuzující scénu, při níž člověk pláče nad časem.

Velmi životný a uvěřitelný příběh o pakistánské menšině v Norsku. Pakistánští přistěhovalci sice utíkají před bídou ve své domovině, ale místo ní se ocitnou v cizí zemi, kde se nikdy nemohou cítit doma a vždy se ně ně místní lidé budou dívat s despektem. A to je už je krůček k životu na straně zločinu. Těžko lze tento krok neudělat i když jste v podtstatě charakterní člověk, jakým je hlavní hrdina Wassim. A ještě těžší je přežít.