dormouse

Pro mne jednoznačně ****** (6 hvězd). Lahůdka, která jistě není stravitelná pro každého, ale pro mne vždy zůstane na vrcholu filmové produkce. Hodně drsná komedie o hodně smutných věcech. Jen takhle, na pozadí černočerného humoru se dá naservírovat obrácení neonacisty v lepšího člověka. A nám všem to dodá víru, že i z nás mohou být lepší lidé, a za odměnu že se snad dočkáme dalších podobných úžasných filmů.

Nejen, že je film neuvěřitelně depresivní, ale navíc jsem jej vůbec nepochopila. Nepochopila jsem, proč se chytrá a hezká ženská nechá vláčet osudem od lednice do márnice, proč to číslo nakonec vyhodila a zda se rozhodla snížit přísun uhlohydrátů ve stravě.

Během první serie jsem to chtěla zabalit, protože mi nevěra jako jediné téma seriálu připadalo málo a postavy byly navíc nesympatické. V druhé serii ale jakoby se vše kouzlem změnilo a seriál dostal úplně jiný charakter. Byl víc psychologický, víc detektivní, bylo v něm méně červené knihovny a víc drobnokresby. Každý díl byl trochu odlišný, podrobněji se probíraly i vedlejší postavy a rozmotávalo předivo složitých vztahů a motivů. Jakoby člověk vstoupil do domu a čím v něm postupuje dál, tím je vnitřní prostor větší. Líbila se mi i psychologická vsuvka z terapeutického sezení. V závěrečném díle pak scéna, kdy Scotty zpívá House of the rising sun-ta má lynchovskou atmosféru, což už tady, myslím, někdo psal. Třešničkou na dortu pak pro mne byla postava doktora Ullaha, cynického, pragmatika holdujícího alkoholu, krásným ženám a chirurgickému noži.

Velmi milá detektivka, v niíž je milionář a sběratel umění Thomas Crown obviněn z ne právě počestného druhu sběratelství. Jeho protivníkem je Catherine Banning pracující pro pojišťovnu a zjišťující okolnosti krádeže Monetova obrazu. Pierce Brosnan i Rene Russo jsou přesvědčivě zarputilí a stejně přesvědčivě zamilovaní. Osobně mám pochybnosti, zda by milovník umění vystavil plátno takovým útrapám, jako ve filmu, ale budiž. Závěrečná scéna s komplikovanou výměnou a krádeží obrazů v galerii s hudebním pozadím skaldby Sinnerman v podáni Niny Simone je zlatým hřebem filmu.

Neuvěřitelně plytké. Koláž kýčovitých momentů, bez dějové linie. Scénárista by měl teoreticky dost prostoru na vykreslení vedlejších postav, přesto jsou odfláknuté, nereálné a pouze rádoby směšné. Celé to korunuje absurdní a nepravděpodobná zápletka s nemocí a rádoby moudré zakončení. Hnus, kýč-už jenom ten příšerný byt-fujtajbl. Jediná roztomilá scéna, za níž dávám hvězdu, najděte si ji ale sami.

Film líčí příběh mladé učitelky vězněné behem války v Bosně a Herzegovině. Není to jen hrůzné svědectví hrůzných událostí, ale hlavně strohé konstatování skutečnosti, že se tyto věci dějí v současné době vedle nás, a my se o ně zajímáme jen chvíli, než přepneme na jiný televizní program. Je to také film o tom, jak i něco nepopsatelně hrozného může dát vzniknout něčemu nepopsatelně krásnému.

Jak může člověk hodnotit seriál, který se ani nesnaží zastřít, jak mnoho si půjčuje z Přátel. Schéma a hlavní postavy jsou skoro identické, dům na Manhattanu jakbysmet. Jen místo do kavárny se chodí do baru, ovšem i na tu kavárnu nakonec dojde. Jenže zatímco Přátele mám hluboko v srdci a dokážu se na ně dívat opakovaně, na HIMYM se opakovaně dívat nemohu a ani moc netoužím s protagonisty prožívat jejich životy. Milé, vtipné, ale příliš připomínající to, čím nejsou. Kamenujte mne, jsem konzervativní.

Jedna hvězda znamená hluboké rozhořčení milovníka knižní předlohy, člověka, který s Alenkou vyrůstal, pietně ji oprašoval, u všech účtu si vždy dával heslo Kloboučník a i na ČSFD má jméno Dormouse, což je plch, spící zvířátko podivné čajové společnosti, z kterého se Tim Burton rouhodl udělat činorodou samičku typu Chip a Dale. Půvab knížky, kterou milovali surrealisté, tkví v jejich kouzelných dialozích, v nichž si fantasie pohrává se slovy a pojmy, aby je pak obrátila naruby a zasadila dle logiky na správné místo. Knižní Alenka je dvanáctiletá dívka žijící ve světě snů a fantasie, kde dětské říkánky (které znají anglické děti nazpaměť) nabývají hmatatelné podoby a školní poučky a básničky vyplavou na povrch vědomí ve zančně změněné a zkrásněné podobě. Z těchto verbálních skvostů zůstalo ve filmu jen Alenčino "Stále více úžasnoucnější (překlad Aloys Skoumal)" a přesvědčení, že dokáže uvěřit až šesti nemožnostem před snídaní. Co se týče filmových postav, ty pozbyly veškerý knižní půvab, veškerou snovou logiku (v niž se nezapře, že se Carroll věnoval matematice) a veškerou návaznost na dětská říkadla (Tweedle dee and Tweedle dum) a na Alenčin skutečný svět (rozsypané šachové figurky). Místo toho se Burton rozhodl "obohatit" film o podivnou bytost Pentlochňapa, postavičku jak vystřiženou z Příšerek s.r.o., o psí rodinku a o sentimentální scénky se všemi uvedenými. Nevím, zda po úspěchu filmu stoupne čtivost předlohy, ale divák se asi dost podiví, že čtení na papíře je nejen jiné, ale "divoucnějsí a divoucnější" (překlad Jaroslav Císař) než jakákoli 3d kdy dokáže poskytnout.

Pro mne absolutní jednička. Dějový i výrazový minimalismus představovaný minimalistickým hereckým projevem Miroslava Krobota, ale obsahující poselství o svítání lepších časů, o konci samoty i normalizační doby. Film je stejně čistý a upřímný jako Neckářova písnička, která udiví svým prostinkým textem ale i zasáhne hrudní koš. Mně osobně se velmi líbila scéna, kdy dospělí diváci dojetě sledují v kině Tři oříšky pro popelku.

Už dlouho se mi nestalo, že by u mne film s roky takhle získal na emoční síle. Po 14 letech jsem si z něj sedla na zadek. Vždycky jsem hledala myšlenkové či filosofické vyjádření víry u člověka, který nevěří v Boha. Film je odpovědí.