Philcze

Ze dvou třetin čistej řez, poslední akt už ale přehnaně šponuje napětí do komických výšin (bezmála bourneovskou honičku s ruskou gorilou ten film vůbec nepotřeboval). Zasloužená chvála za nápaditou režii, proklatě ostrý střih a tu plíživou kritiku školního systému, kde odejít do zahraničí znamená zruinovat si mládí, nebo si zaplatit někoho, kdo si ho zruinuje za vás. 80%

Nakašima pečlivě cizeluje svůj styl, ale zapomíná, že poslední krůček od slušného hororu ke skvělému bývá často pevné dodržování pravidel fikčního světa. S těmi tu hází, jak se mu zamane, ale výsledkem je stále s přehledem nejlepší j-horror posledních několika let, manifestující cyklus rodinných tragédií jako nehmotné a tajemné zlo, které je ale mnohdy až příliš abstraktní, aby vyvolalo jakýkoliv náznak děsu. Jinak skvělá výstavba příběhu a postav, elektrizující závěr a Nana Komacu. Nestěžuju si. 70%

Fúze dystopického sci-fi, lehkonohé akční týmovky a seriózního psychologického thrilleru. Jenže poctivé budování světa jde po půl hodině stranou a na scénu nastupuje přímočará korejská variace na Heat, v níž sice každý výstřel zní skoro stejně lahodně jako v Mannově masterpiecu, ale schází mu propletenější a sofistikovanější příběh, aby se dala obhájit i dost rozmáchlá stopáž. I tak ale nadějná, místy ukázková hra kočky s několika myšmi, která hýří nápady (garáž a nemocnice jsou živoucím důkazem, jak by měl v moderní době vypadat Terminátor) a uchvátí osobitým vizuálem, zejména pečlivou prací s filtry. Jak občas korejské thrillery trpí vizuální zaměnitelností, Time to Hunt boduje vlastním ksichtem. 70%

Občas stačí málo. Jeden trapný moment, nesprávný pohled, zbytečné odseknutí, a co mohlo být navěky, vyšumí stejně rychle, jako to udeřilo. Kdo bude hledat důvody, neodejde spokojen. 80%

Podobný dojmy jako z Journey Into Night. Nádherná lyrika, která mě ale přes všechnu podmanivost a režijní bravuru moc nedojímá. Esence filmu, o kterým si milerád přečtu esej, abych ho i nadále mohl z dálky obdivovat, ale nemusel jsem se na něj znova koukat.

Začínající režisér si vypěstuje fascinaci představitelkou hlavní role, ve skutečnosti němým přízrakem bez osobnosti. Paralela s japonským zábavním businessem víc než zřejmá, ale Isora Iwakiri jde dál, vynášející narativ do meta rovin hodných Šiona Sona. Svérázná parodie nuzných podmínek nezávislé filmařiny, říznutá popíkovským muzikálem a náznaky j-hororu. Je to trochu guláš a ne každé kreativní rozhodnutí úplně dává smysl, ale kdo se odváží vstoupit, odejde s úsměvem na rtech a minimálně dvěma j-pop songy zažranými hluboko v mozku. 70% (Film je pod názvem The Sacrament legálně a zdarma k zhlédnutí na japanesefilmfest.org v rámci propagace současné japonské nezávislé produkce)

Found in translation.

Asako I a II. Povznášející a iritující. Realistická a alegorická. Rozprostřená mezi fantazií a skutečností, trochu jako my všichni. Pokud během filmu zjistíte, že nenávidíte Asako I, pravděpodobně aspoň částečně porozumíte Asako II. Jenže co když je ta obyčejná každodennost, s níž se všichni musíme smířit, vlastně lepší, než se nekonečně hnát za snem? 80% P.S. Mytí nádobí je masterclass.

The slowest of slow cinema. I když jsem se většinu času nepokrytě nudil, odcházel jsem s pocitem vnitřního klidu. Test trpělivosti, který se mohutně vyplácí, pokud přistoupíte na jeho pravidla. (Berlinale 2020)

Předlouhé drama o osobním i kolektivním truchlení uvnitř japonské společnosti, kterému podráží nohy rozkouskovanost i naprosto fatální absence charakterizace hlavní hrdinky. A když se po táhlých dvou hodinách konečně dostaví emocionální vrchol, otupělost už působí tak silně, že s vámi stejně nijak nezamává. 50% (Berlinale 2020)