Jacques Dumesnil

Francouzský herec Jacques Dumesnil pocházel z Paříže a podle přání otce se měl stát strojním inženýrem. Jacques se ale nadchnul pro herectví a proti vůli rodiny odešel tajně k divadlu, kde se začal prosazovat koncem dvacátých let. Začínal na scénách Théâtre de l′Odéon a Théâtre Pigalle, spolupracoval se slavnými režiséry a svou elegantní vizáž začal brzy uplatňovat i ve filmu.

Jeho debutem před filmovou kamerou byla vedlejší role v melodramatu MŮJ PŘÍTEL VRAH (Mon amant l′assassin, 1931), následovala již větší příležitost v životopisném snímku DANTON (1932), ve hvězdném obsazení se pak objevil v adaptaci osvědčené literární předlohy MAJITEL HUTÍ (Le maître des forges, 1933). Režisér tohoto filmu, slavný Abel Gance, jej pak obsadil do role milánského vévody Sforzy v historickém dramatu LUKRÉCIE BORGIA (Lucrèce Borgia, 1935). Role světáckých aristokratů a elegánů z vyšší společnosti, nezřídka s pochybným morálním profilem, se staly Dumesnilovou doménou. Nutno ale přiznat, že v této poloze nedosáhl významu jiných typově zařazených osobností jako byli Maurice Escande nebo Aimé Clariond, kteří byli o třídu lepšími herci.

V průběhu třicátých a čtyřicátých let odehrál Jacques Dumesnil desítky středně velkých, zřídka i hlavních rolí, většinou byl tím špatným, kdo se ucházel o krásnou ženu v hlavní roli, a musel ustoupit kladnému hrdinovi. Hrál převážně v dramatickém žánru, v jeho filmografii můžeme ale najít i dobově oblíbené komedie, některé filmy z té doby byly uvedeny tehdy i v našich kinech, například adaptace Balzacovy literární předlohy FALEŠNÁ MILENKA (Le fausse maitresse, 1942). Několikrát se před kamerou setkal s Gaby Morlay (ZA FASÁDOU – Derrière la façade, 1939; BÍLÁ KŘÍDLA – Les ailes blanches, 1943).

Kromě filmu se Dumesnil nadále pohyboval i ve světě divadla, ve třicátých letech to bylo hlavně Théâtre de l′Oeuvre. Za války se na dvou filmech podílel také jako výtvarník (DOBRÁ HVĚZDA – La bonne étoile, 1943; MALIBRAN, 1944). Po válce ještě dostal několik hlavních rolí, byly to ovšem nepříliš podařené filmy jako například pokus zvrátit zničenou kariéru zprofanované hvězdy Mireille Balin, s níž vytvořil ústřední dvojici v melodramatu POSLEDNÍ PROJÍŽĎKA (La derniere chevauchée, 1948). Naopak lepší příležitostí pro něj byla historická postava zavražděného novináře z 19. století v mezinárodně oceněném filmu FARMA SEDMI HŘÍCHŮ (La ferme des sept péchés, 1949).

Vedlejší role odehrál Jacques Dumesnil také v několika italských filmech, za připomenutí stojí melodramatický příběh mladé jeptišky a jejího snoubence ANNA (1951) v režii Alberta Lattuady, který jen v Itálii vidělo v kinech deset miliónů diváků. V několika dodnes známých historických filmech pak ztvárnil vedlejší role skutečných i smyšlených osobností, například v režii Sachi Guitryho (NAPOLEON – Napoléon, 1955; KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA – Si Paris nous était conté, 1956). Z jeho divadelních aktivit připomeňme angažmá v Comédie Française, kde hrál v Molièrově Misantropovi. Vydržel zde ale jenom dva roky (1958-1960), podle vlastních slov sem přišel příliš starý na to, aby byl ochoten akceptovat zkostnatělé tradice a rituály této nejstarší francouzské divadelní scény.

Z jeho posledních filmů připomeňme komedii MÁ MĚ RÁD, NEMÁ MĚ RÁD (En effeuillant la marguerite, 1956), kde byla jeho dcerou Brigitte Bardot, později pak zaujal menší rolí umírajícího mafiána v komedii POVEDENÍ STREJCOVÉ (Les tontons flingueurs, 1962). Výjimečně se věnoval také dabingu a ve dvou amerických filmech namluvil Charlieho Chaplina. Od konce šedesátých let se Jacques Dumesnil objevoval pouze v televizi, kde opět ve formátu seriálů hrál několikrát historické osobnosti. Hlavní roli starého vévody hrál v seriálu AU PLAISIR DE DIEU (1978) a tato jeho poslední významnější práce mu vynesla oblibu u diváků i televizní cenu Sept d′or (1978).

Krátce nato ukončil Jacques Dumesnil své aktivity v televizi i v divadle a odešel do soukromí. Zemřel ve městě Bron v jižní Francii 8. května 1998 ve věku 93 let.

Pavel "argenson" Vlach