Pierre Larquey

Pierre Larquey patřil více než třicet let k významným představitelům vedlejších rolí francouzské kinematografie a natočil okolo 220 filmů. Narodil se do prosté rodiny (jeho otec byl povozníkem) v malém městečku Citon-Cénac v jižní Francii nedaleko Bordeaux. Původně studoval v církevním semináři, pak ale vstoupil do armády a několik sloužil na Madagaskaru, který v té době patřil do francouzské koloniální říše. Právě tady poprvé zkusil profesi herectví a pořádal divadelní představení pro vojáky i domorodce. Po návratu se začal věnovat divadlu a v Bordeaux, nedaleko od svého rodiště, studoval herectví na místní konzervatoři. Studium dokončil s první cenou v oboru komedie a zamířil do Paříže, kde patnáct let hrál v Théâtre des Variétés. Do této doby spadá také debut před filmovou kamerou a těsně před první světovou válkou hrál ve dvou filmech Alberta Capellaniho, jeho početná filmografie tak začíná již v roce 1913 s krátkometrážním němým filmem BOHÁČ (Le nabab, 1913).

Na jevišti Théâtre des Variétés hrál Larquey až do počátku třicátých letech, jeho herectví zrálo pod dohledem velkých režisérských osobností jako byli Sacha Guitry, Marcel Pagnol nebo Louis Verneuil. Nástup zvukového filmu odstartoval Larqueyovu kariéru před kamerou a od počátku třicátých let točil několikrát ročně. Přestože byl již na prahu padesátky, zařadil se mezi významné osobnosti filmu té doby, i když velké role hrál jen zřídka; ostatně, při počtu titulů natočených každých rok by to ani nebylo v jeho silách. Se zvukovým filmem se potkal poprvé v režii Henriho Diamant-Bergera a jeho filmech SOLA (1931) a VŠECHNO, CO SE DĚJE (Tout s'arrange, 1931). Velkou roli mu pak přinesla společenská satira TOPAZE (1933), v jejíž divadelní předloze se před pár lety osvědčil i na jevišti. Objevil se také v přepisech kvalitních děl francouzské literární klasiky jako PANÍ BOVARYOVÁ (Madame Bovary, 1933) nebo BÍDNÍCI (Les Misérables, 1934).

Práce pro film začala u Larqueye brzy zastiňovat všechny ostatní aktivity a například v roce 1934 natočil osmnáct filmů. Podobně vysoký počet filmů jej provázel i v následujících letech, stal se vyhledávaným představitelem bodrých lidových typů a spolupracoval prakticky se všemi režiséry té doby. Až na pár výjimek nehrál nikdy hlavní role, ale jeho jméno bylo často v titulcích uváděno hned za ústředním párem a zvláště ve 30. a 40. letech se těšil značné popularitě u diváků. Jen zřídka dostal Pierre Larquey příležitost v podobě hlavní úlohy, navíc to byly spíše jen nenáročné komedie jako PAN COCCINELLE (Monsieur Coccinelle, 1938) nebo PENZIÓN JONÁŠ (Pension Jonas, 1941). Právě těmito typy filmů ale sklízel nejvíce úspěchů v kinech.

Jeho filmografie sestává z desítek průměrných veseloher a melodramat, můžeme v ní ale najít i hodnotná umělecká díla. K těm patří například film SKANDÁL (Le scandale, 1934) režiséra Marcela L'Herbiera, jednu z nejlepších kreací své herecké kariéry předvedl ve filmu JUSTIN Z MARSEILLE (Justin de Marseille, 1934) režiséra Maurice Tourneura. Z pozdějších let si zmínku zaslouží spolupráce s režisérem Henri-Georgesem Clouzotem, v jehož kvalitních dramatech VRAH BYDLÍ V Č. 21 (L'assassin habite... au 21, 1942) a HAVRAN (Le corbeau, 1943) podal Larquey důkaz o schopnostech charakterního herectví i v záporných rolích. Z doby německé okupace si pak pozornost zaslouží také moderní variace na faustovské téma ĎÁBLOVA RUKA (La main du diable, 1943). Příležitostně se vracel i na divadelní jeviště a ve 40. letech působil v Théâtre de la Michodiere.

I když za války natočil okolo dvaceti filmů (vesměs pro nechvalně proslulou německou společnost Continental Film), na rozdíl od mnoha jiných se po válce vyhnul nařčení z kolaborace a navíc krátce nato zaznamenal úspěch díky titulní roli v přepisu slavného Balzacova románu OTEC GORIOT (Le pere Goriot, 1945). Z jeho další poválečné práce je zajímavá spolupráce s Karlem Lamačem (nebylo to ovšem jejich první setkání) na filmu HNĚV BOHŮ (La colere des dieux, 1946), hrál také ve slavném NÁBŘEŽÍ ZLATNÍKŮ (Quai des orfevres, 1947).

I v padesátých letech točil několikrát ročně, oslovili jej například režiséři, s nimiž dříve spolupracoval v divadle – Marcel Pagnol mu nabídl roli ve své obnovené verzi hry TOPAZE (1950), Sacha Guitry jej obsadil mimo jiné do svých velkorysých historických eposů KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY (Si Versailles m'était conté, 1954) a KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1956), objevil se také v mezinárodně oceněných ČARODĚJKÁCH ZE SALEMU (Les sorcieres de Salem, 1957). Znovu jej také angažoval Henri-Georges Clouzot do svých filmů ĎÁBELSKÉ ŽENY (Les diaboliques, 1955) nebo ŠPIONI (Les espions, 1957), frekventovanější spolupráci navázal s režisérem Émilem Couzinetem.

Z posledních let Larqueyova filmování můžeme uvést komedii OKNO DOKOŘÁN (Par-dessus le mur, 1959), která byla ve své době uvedena i v našich kinech. Zatímco díky početné filmografii hrál prakticky se všemi slavnými herci, s Jeanem Gabinem se setkal až v samotném závěru své herecké kariéry v dramatu PREZIDENT (Le président, 1960). Teprve na sklonku své plodné dráhy navázal spolupráci také s televizí a rozhlasem.

Pierre Larquey zemřel ve svém domě v Maisons-Laffitte (dnes předměstí Paříže) 17. dubna 1962 následkem srdečního selhání ve věku 77 let. Byl dvakrát ženatý (první žena Marie Cazeneuve, druhá Yvonne Tropfin).

Pavel "argenson" Vlach