Edwige Feuillère

Hvězda předválečného francouzského filmu, šedesát let na divadelním jevišti, skandál spojený s odhaleným poprsím ve třicátých letech, desítky hlavních rolí, i tak by se dal ve zkratce vyjádřit život velké francouzské herečky Edwige Feuillère, která se narodila ve starobylém historickém městě Vesoul na východě Francie, její skutečné jméno bylo Edwige Louise Caroline Cunati. Otec byl Ital, matka Němka (Edwigino rodné město se nacházelo na francouzsko-německém pomezí a po matce také někdy užívala příjmení Cunati-Koenig). Edwige prožila přes četné výkyvy idylické dětství a již jako slavná herečka často zdůrazňovala, že tato léta, byť připomínaná jen letmými vzpomínkami, byla stěžejní pro vývoj její osobnosti. Dětskou touhu stát se herečkou proměnila v realitu studiem herectví na konzervatoři v Dijonu, později získala další odborné vzdělání v Paříži a již koncem dvacátých let vstoupila ve velkém stylu na divadelní jeviště. Ještě předtím v době studií v Dijonu obdržela ocenění jako nadějná herečka nejmladší generace.

Debut v divadle i na filmovém plátně absolvovala pod pseudonymem Cora Lynn, v roce 1929 se provdala za dnes zcela zapomenutého herce Pierra Feuillère, který byl jejím spolužákem z konzervatoře. Jejich manželství se rozpadlo po čtyřech letech (1933), ale Edwige si manželovo příjmení ponechala; zatímco bývalý manžel Pierre se dávno ztratil v propadlišti hereckých dějin, jeho jméno uvedla Edwige na piedestal slávy francouzského herectví 20. století. V době jejích hereckých začátků procházelo francouzské divadlo výraznou změnou v přechodu od nenáročných komedií k návratu do světové klasiky a tady právě našla Edwige Feuillère svou parketu a možnost uplatnění. V letech 1930-1933 byla členkou nejslavnějšího francouzského divadla Comédie Française, kde zazářila například ve Figarově svatbě (Le mariage de Figaro), později excelovala v představení La prisonniere, které divadlo Théâtre Héberthot uvádělo od roku 1935 s velkým úspěchem několik let.

Souběžně s divadlem začala Edwige Feuillere pracovat i pro film; po krátkém filmu LA FINE COMBINE (1931) debutovala v celovečerním filmu MAM'ZELLE NITOUCHE (1931) režiséra Marca Allégreta. První větší roli dostala v komedii LE CORDON BLEU (1932) českého režiséra Karla Antona. V návaznosti na její krásu a úspěchy na divadelním jevišti začal stoupat i význam jejích filmových rolí a v polovině třicátých let se stala jednou z největších hvězd francouzského filmu. Jen výjimečně se musela spokojit s menší hereckou úlohou (GOLGOTA, 1935). Proslavil ji především film LUKRÉCIE BORGIA (Lucrece Borgia, 1935) natočený podle divadelní hry Victora Huga. Právě tady se Edwige objevila obnažená, což hraničilo se skandálem, ale zároveň to vedlo k maximálnímu diváckému úspěchu. Z její další filmografie té doby stojí za zmínku melodrama z koloniálního prostředí DÁMA Z MALAKY (La dame de Malacca, 1937) nebo špionážní snímek MARTHE RICHARD VE SLUŽBÁCH FRANCIE (Marthe Richard au service de la France, 1937). Ve vysokém hodnocení filmových odborníků dále figuruje historické drama Z MAYERLINGU DO SARAJEVA (De Mayerling a Sarajevo, 1940), kde Edwige ztvárnila historickou postavu hraběnky Žofie Chotkové. Připomenout se ale sluší i melodramatický příběh BEZ BUDOUCNOSTI (Sans lendemain, 1940) slavného režiséra Maxe Ophülse.

Kromě značného vytížení ve filmu Edwige Feuillère nadále pokračovala i v jevištní práci, velké úspěchy slavila především v Dámě s kaméliemi (La dame aux camelias), která se hrála řadu let od roku 1939 v divadle Théâtre Héberthot, působila ale i na jiných pařížských scénách. V době okupace zůstávala ale také hvězdou francouzského filmu; hlavní roli například vytvořila ve filmu VÉVODKYNĚ DE LANGEAIS (La duchesse de Langeais, 1942) natočeném podle literární předlohy Honoré de Balzac. Zajímavé okolnosti vzniku provázely vznik melodramatu LUCRÈCE (1943), jehož námět vyšel ze skutečného příběhu hereččina ctitele.

Vyhledávanou herečkou velkých i menších rolí zůstávala Edwige Feuillere i po skončení války, v hereckém souhvězdí ji můžeme zaznamenat například ve filmech IDIOT (L'idiot, 1946) nebo DVOJHLAVÝ OREL (L'aigle a deux tetes, 1947). Značný rozruch ve své době způsobilo melodrama OLIVIA (1951) s odvážně nastíněnou tématikou lesbického vztahu; za roli ředitelky školy v tomto filmu byla Edwige Feuillere nominována na cenu BAFTA (British Academy of Film and Television Awards) v kategorii herečky v hlavní roli. I přes relativně pokročilý věk patřila Edwige Feuillere stále k vyhledávaným osobnostem a herečkám velkých rolí; MYS NADĚJE (Le cap d'espérance, 1951), OSENÍ (Le blé en herbe, 1954), v menších rolích se objevila ve významných uměleckých počinech, znovu ale dostávala i hlavní role, například ve filmu SEDMÉ PŘIKÁZÁNÍ (Le septieme commandemment, 1957). V této době začala pracovat i pro televizi, poslední filmovou rolí byla postava paní Bastier-Wagener v kriminálním dramatu LA CHAIR D'ORCHIDÉE (1975), až do devadesátých let ale hrála v televizních inscenacích a seriálech.

Mimořádný vklad Edwige Feuillère v oblasti francouzského herectví doznal i ocenění z oficiálních míst, od francouzského ministerstva kultury obdržela Řád umění a literatury, v roce 1984 získala čestného Cézara za celoživotní dílo, v roce 1993 pak byla dekorována Řádem Čestné legie, což ji zařadilo mezi nejvýznamnější osobnosti francouzských kulturních dějin dvacátého století.

Edwige Feuillère zemřela 13. listopadu 1998 ve věku 91 let.

Pavel "argenson" Vlach