Odile Versois

Kdysi populární francouzská herečka Odile Versois pochází z ruské emigrantské rodiny a její rodné jméno znělo Tania Poliakoff-Baidaroff. Její otec Vladimir Poliakoff byl operním pěvcem, matka Militza Envald proslula jako tanečnice. Odile měla tři sestry, všechny si zvolily umělecký pseudonym začínající písmenem V, což dobové prameny dávaly do souvislosti se slovem victoire – vítězství. Nejstarší ze sester Olga Varen (*1928) je televizní režisérkou, mladší Hélène Vallier (1932-1988) byla herečkou a v tomto oboru dosáhla největší slávy také nejmladší ze sester, Marina Vlady (*1938).

Odile Versois od dětství zbožňovala svět divadla a filmu, přičemž rodiče, oba se pohybující v uměleckém prostředí, její herecké ambice podporovali. Začínala jako dětská tanečnice v pařížské Opeře, již jako osmnáctiletá debutovala velkou rolí v melodramaticky laděném snímku POSLEDNÍ PRÁZDNINY (Les dernières vacances, 1948) režiséra Rogera Leenhardta. Výrazně půvabné blondýnky si vzápětí povšimli i zahraniční tvůrci a na přelomu 40. a 50. hrála ve dvou italských filmech, například ve snímku PAOLO A FRANCESCA (Paolo e Fracesca, 1949), objevila se také po boku slavné Giny Lollobrigidy.

Doménou Odile Versois byly subtilní hrdinky s často tragickým vyzněním, kromě filmování v zahraničí točila nadále i ve Francii, hlavní role dostala ve filmech DOMENICA (1952) a GRAND GALA (1952), další stěžejní úlohu ztvárnila v přepisu Stendhalova románu ZLOČINY Z LÁSKY (Les crimes d'amour, 1952). V průběhu padesátých letech nabyla její kariéra většího významu v Británii, kde natočila celkem osm filmů, s českým hercem Herbertem Lomem hrála například ve filmu PASSPORT TO SHAME (1958). Pracovala i v Německu a se slavným Horstem Buchholzem vytvořila královský manželský pár ve filmu VLADAŘ BEZ KORUNY (Herrscher ohne Krone, 1957). Po boku Odile Versois se od počátku padesátých let začala ve filmu objevovat i její mladší sestra Marina Vlady, která nakonec starší sestru slávou zastínila. Fyzickou podobnost obou sester využil manžel Mariny Vlady, Robert Hossein, v psychologickém thrilleru TOI, LE VENIN (Ty jedovatče, 1958).

Následovaly další velké role, převážně ale v již zapomenutých filmech. U nás jsme Odile Versois mohli vidět jako Isabelle de Ferrusac ve slavném filmu CARTOUCHE (1962), po boku dalších krásek francouzského filmu se objevila ve filmu TO VŠECHNO KVŮLI JEDINÉ ŽENĚ (À cause, à cause d'une femme, 1963). Menší roli si později zahrála v historické komedii BENJAMIN ANEB DENÍK PANICE (Benjamin, 1968). Zatímco v šedesátých letech práci pro film omezovala, uplatňovala se jako divadelní herečka, hostovala na různých scénách a divadelních festivalech nejen ve Francii, ale také v dalších francouzsky mluvících destinacích (Belgie, Švýcarsko) a bývalých francouzských koloniích v severní Africe. Poslední větší roli ve filmu ztvárnila jako Marguerite ve snímku ÉGLANTINE (1972), který vznikl v režii Jean-Clauda Brialyho a byl oceněn na festivalu v San Sebastian.

V sedmdesátých letech přesunula Odile Versois těžiště své práce do televize, kde stejně jako dříve ve filmu hrála často v kostýmních filmech, případně i seriálech. Postupně ale kvůli postupující nemoci začala svou práci omezovat, i když až do konce 70. let hrála nejen v televizi, ale i v divadle. Svou poslední filmovou roli odehrála v oceněném válečném dramatu KRAB-BUBENÍK (Le Crabe-tambour, 1977). V televizi se naposledy uplatnila krátce před smrtí v kriminálním seriálu o komisaři Maigretovi.

Odile Versois byla dvakrát provdaná. Jejím prvním manželem byl krátce herec Jacques Dacqmine (*1923), po rozvodu s ním se v roce 1953 provdala za hraběte Françoise Pozzo di Borgo (*1931). Rodina Pozzo di Borgo má sice italský původ, ale později žila v Rusku a stejně jako rodiče Odile Versois ji čekal nucený porevoluční exil ve Francii. Se svým druhým manželem měla čtyři děti, ale i toto manželství skončilo později rozvodem. Odile Versois zemřela následkem nádorového onemocnění v Paříži 23. června 1980 jen několik dní po svých padesátých narozeninách.

Pavel "argenson" Vlach