Elsa Martinelli

Italská herečka Elsa Martinelli pochází z Toskánska, její vlastní jméno zní Elsa Tia. S rodiči se přestěhovala do Říma, kde začala pracovat jako barmanka. V roce 1953 ji objevil módní návrhář Roberto Capucci a uvedl ji do světa modelingu. Půvabná dívka neunikla pozornosti filmařů a vzápětí se mihla v menších rolích několika filmů, jak v Itálii, tak i ve Francii, mezitím se jako modelka snažila prosadit i v Americe. Skutečnou filmovou kariéru odstartoval Kirk Douglas, kterého Elsina tvář zaujala na obálce časopisu. Najal ji pro svou produkční společnost a nabídl ji hlavní ženskou roli ve svém filmu INDIÁNSKÝ BOJOVNÍK (The Indian Fighter, 1955).

Po návratu do Itálie přijala další nabídky k filmování a za titulní roli v komedii DONATELLA (1956) získala Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. Po úspěšném startu v Evropě i Americe pak cestovala mezi kontinenty a točila několik filmů ročně. V hektickém tempu se odehrával i hereččin soukromý život, v polovině padesátých let prožila dva krátké vztahy, jejími partnery byli americký herec Sydney Chaplin (1926-2009) a filmový producent Robert Haggiag (1913-2009). Na delší dobu pak její srdce získal bohatý italský šlechtic hrabě Franco Mancinelli, který se s ní v roce 1957 oženil přes odpor své rodiny. Měli spolu dvě děti, dcera Cristiana Mancinelli (*1958) se později stala též herečkou.

Zatímco její tehdejší filmy z italské a americké produkce nejsou u nás prakticky známé, naši diváci ji mohli vidět ve francouzském dobrodružném filmu KAPITÁN (Le capitain, 1959) po boku Jeana Maraise nebo v koprodukční adaptaci Kafkova románu PROCES (Le proces, 1962), který v Evropě natočil Orson Welles. Další francouzský film z té doby, A UMŘÍT Z ROZKOŠE (Et mourir de plaisir, 1960), v němž hrála hlavní ženský part, byl ve své době vnímán jako mírně skandální záležitost a mimo Francii byl uváděn v sestříhané verzi. Točila také v Británii a hvězdné obsazení doplnila ve filmu VLIVNÍ LIDÉ (The V.I.P.s, 1962). Z její stále početné práce v Itálii připomeňme drama DESÁTÁ OBĚŤ (La Decima vittima, 1965), v němž hrála s Marcellem Mastroiannim. V menších úlohách se zúčastnila také několika ambiciózních koprodukčních projektů.

Soukromý život Elsy Martinelli se nadále odehrával v zorném poli médií, její jméno se objevovalo v souvislosti se společenskými událostmi, ale také skandálními večírky s účastí dalších známých jmen té doby. Honoráře z filmů investovala herečka do nemovitostí a vlastnila několik domů v Římě a Paříži. Manželství s Francem Mancinellim skončilo rozvodem v roce 1964, o čtyři roky se Elsa Martinelli podruhé provdala za fotografa Willyho Rizzi. Ještě do konce šedesátých let hrála v Itálii a Francii v několika filmech ročně, z posledních významnějších titulů stojí za zmínku mezinárodně obsazená komedie CANDY (1968) nebo drama CESTY DO KATHMANDU (Les chemins de Katmandou, 1969) v režii André Cayatta.

Později žila spíše v soukromí a v 70. letech se před kamerou objevovala již jen výjimečně. Jejím posledním filmem je americká komedie BYL JEDNOU JEDEN ZLOČIN (Once Upon a Crime, 1992), mezitím se několikrát objevila v televizi a jako vévodkyně di Monteforte stála zatím naposledy před kamerou v italském historickém seriálu ORGOGLIO (2005).

Pavel "argenson" Vlach