Gina Hašler

V předválečné době Karel Hašler hodně účinkoval po celé naší vlasti. Zpíval nejen písničky, ale také trefné parodie. Pokračoval i za okupace. V r. 1941, při natáčení filmu Jana Drdy „Městečko na dlani“, jej zatklo gestapo. Od 17. 10. 1941 byl internován v koncentračním táboře Mauthausen v Rakousku. Když nemohl nastoupit práci, přivázali jej gestapáci pod ledovou sprchu… Zemřel dva dny před Štědrým dnem, v nedožitých 62-ti létech. Pro nás se stal symbolem nezapomenutelné prvorepublikové hvězdy. Byl výjimečně nadaný, neuvěřitelně talentovaný všestranný umělec s nadčasovým významem. Stvořil „legendu“ českého písničkáře. V „cestách za muzikanty“, což chápu jako své životní poslání, se mně naskytla vloni velká příležitost. Byli jsme pozváni na prestižní světový harmonikový festival ve městě Valledupar v Kolumbii. V Bogotě jsem se seznámil se skvělým ambasadorem dr. Krejčím. Pomohl mně přes krajany najít kontakty na rodinu, potomky slavného Karla Hašlera. Můj dík patří ochotné Věře Kohoutové z Kanady. Díky ní jsem se seznámil s vnukem Gino Hašlerem, který žije v Los Angeles. Věnoval mně unikátní fotografie a prozradil spoustu zajímavých informací a postřehů, které až do této chvíle nebyly tak pregnantně publikovány.

Vážený a milý pane Hašlere, můžete připomenout, jak jste přišel ke jménu „Gino“?

 Moje křestní jméno není ani italské, ani české, na křestním listu mám uvedeno „Gina“. Vzniklo originálním způsobem. Mému, tehdy dvouletému strýci Karlovi, se narodil bratříček, můj otec a byl pokřtěn Zdeněk, nepochybně podle maminky. No a na tatínka se doma volalo Zdeno, což si malý Karel zkomolil na „Deno“, později „Dino“, případně „Gino“, no a tím vznikl „nickname“ ( přezdívka ) mého otce. Když jsem se potom narodil já, dostal jsem do vínku oficiálně křestní jméno Gina po otci. Měl jsem s tím problémy, když jsem odešel v roce 1968 do Německa, tvar Gina je ženského rodu a tak jsem se nechal přejmenovat na Gino. Jak a proč jsem se dostal do Ameriky je na dlouhé vyprávění, ale pokusím se to zkrátit. Byl jsem odmalička vystaven americké kultuře, skrze svého otce Zdeňka „Gina“ Hašlera. Po válce pracoval dva roky pro OSS ( Office of Strategic Services, později CIA ). Bral mě často do sídla AMM ( American Military Mission ), pamatuji, že to bývalo na Loretánském náměstí na Hradčanech. Měl tam i svůj pokoj. No tak tam jsem prostě nějak „načichl“ Amerikou a měl jsem velký sen se tam někdy podívat. To byl ale rok 1947 a já jako šestiletý „pumprdlík“ jsem neměl potuchy ani o politice, natož o tom, co bude…

Tuším, jak se situace za necelý rok asi vyvinula…

Ano, přišel rok 1948 a mého otce jednoho dne někdo varoval, že po něm jdou komunisté a že jako agent OSS je ve velikém nebezpečí. AMM byla z Prahy odvolána a její šéf plk. Katek zařídil rychlé propašování otce na západ. Ve vojenské koloně odjel okamžitě přes hranice, schován v kufru za krabicemi ve Fordu plk. Katka, do Německa. Tím si zachránil život, ovšem náš byt ve Spálené ulici v Praze už ve tři hodiny ráno obsadila Stb a okamžitě nás všechny vyslýchala! Hlídali nás takto celé tři týdny, kontrolovali každý náš krok, každý telefonní hovor, chodili s naší služebnou na nákupy, dokonce i s maminkou k zubaři. Tím všechno začalo a můj další život byl předurčen. Jak jsem vyrůstal a dostával ponětí o tom, co se politicky děje, uvědomil jsem si, že mám „nálepku na čele“. Na nějaká studia nebylo ani pomyšlení. Na konci osmé třídy mně ředitel školy Jakubec v Charvátově ulici v Praze předložil volbu: hutě, doly, nebo zemědělství… Já jsem ale chtěl jít na konzervatoř. Tomu se vysmál se slovy „asi zapomínáš, kdo byl tvůj otec“? Přesto jsem měl štěstí, protože jsem byl přijat na Průmyslovou školu potravinářské technologie.

A byl jste rád, když jste dokončil tuhle školu ?

 Po absolvování jsem dostal „umístěnku“ do cukrovaru kdesi na východním Slovensku. Odmítl jsem tam nastoupit. Táhlo mě to k filmu a chtěl jsem na FAMU. Někdo mně poradil, že by nebylo na škodu, kdybych si trochu „napravil politický profil“. Proto jsem se přihlásil na roční brigádu na „stavbu mládeže“ u Lochkova u Prahy. Stal jsem se kopáčem. Na jaře roku 1960 jsem udělal přijímací zkoušky na FAMU, ale nebyl jsem přijat z kádrových důvodů… Zase se na mě usmálo štěstí. V létě přijel do Prahy můj strýc, už světově proslulý skladatel Rudolf Friml ( švagr dědečka Karla Hašlera ). Když se dozvěděl, co se mně přihodilo, pozval si do hotelu Jalta tehdejšího rektora AMU A. M. Brousila. Patrně měl na něho něco vážného, asi něco politického z minulosti, protože Brousil rozčileně odkvapil a já dostal okamžitě potom dopis z děkanátu, abych nastoupil v září na FAMU. Pak se moje situace zdála poměrně klidnější.

Ale přesto jste pořád toužil splnit si svůj sen žít v Americe? 

Já jsem dokonce po ukončení studia dostal cestovní pas a pobyl jsem krátký čas ve Francii. Po návratu do Prahy jsem si uvědomil ten velký rozdíl života na Západě a u nás. Měl jsem nejen touhu jít „ven“, ale také mě to táhlo za otcem do Ameriky. V červenci roku 1968 jsme byli s mojí současnou manželkou Zuzanou v Mnichově. Vízum, resp. pobyt jsme poněkud přetáhli až do srpna. Když jednoho rána oznámilo rádio okupaci Československa, požádali jsme o politický azyl. Druhý den nám nařídili, abychom odjeli do emigračního tábora „Zlatá klec“ ( CIA Camp King u Frankfurtu ). A tím začala naše odysea cesty do Ameriky. Než nám vyřídili doklady, pracoval jsem cca půl roku ve Frankfurtu nad Mohanem jako kameraman pro hessenskou televizi „Tagesschau News“ a bylo nám dobře. V březnu roku 1969 jsme konečně dostali povolení k odletu do New Yorku, se „zelenou kartou“ v kapse. Tři dny jsme pak jeli non stop autobusem do Los Angeles a já jsem se po dvaceti létech opět objal s tatínkem…

Vaše rodina je celá rozházená po světě, já jsem se díky zájmu a zvědavosti o osudu vašeho strýce Karla pídil v Kolumbii, až jsem se seznámil posléze s Vámi. Jak na vaše rodinné „světové štrapáce“ pohlížíte vy?

Bude to určitě výsledkem životních zážitků a událostí, kterými Hašlerovi procházeli. Začnu od dědečka Karla, který se zamiloval do virtuózní klavíristky Zdenky Frimlové, sestry Rudolfa Frimla, který právě studoval na pražské konzervatoři kompozici a jehož profesorem byl Antonín Dvořák. Friml se časem stal slavným skladatelem populárních operet a zářil hlavně v New Yorku na Brodway. Karel Hašler a Zdena Frimlová se vzali a měli dva kluky, Karla po tatínkovi, po mamince Zdeňka ( řečeného „Gina“ ). Chlapci rostli a začínali mít občas menší problémy. V Karlovi se začal probouzet vzpurný mladý muž, zatímco u Zdenka začala růst touha po dobrodružství. Ani jeden ovšem nejevil zájem o vážná studia, což rodiče vůbec netěšilo. Pak se jednou přihodilo, že teenager Karel se vloupal s partou přátel do zaparkovaného auta ve Vladislavově ulici v Praze a vyjeli si na projížďku… Chytla je policie a druhý den to bylo v novinách. Otec Karel měl na krku skandál, podařilo se mu to nějak ututlat, ale rozzlobil se do té míry, že sbalil synovi kufry a poslal ho do Hamburku, kde mu zařídil práci v jakési autogaráži. Karel považoval zřejmě tento trest za příliš krutý, zahořkl vůči rodině a domů se už nikdy nevrátil! Našetřil si nějaké peníze a odplul za moře. Krátce pobyl v New Yorku, ale pak se doslechl o možnostech podnikání v Brazílii.

To mě velmi zajímá, protože zprávy o jeho pobytu se velmi různily, proto jsem se snažil něco vypátrat při návštěvě Kolumbie.

On se potom usadil v Brazílii, ve státě Bahia. Začal pracovat jako zeměměřič na stavbě silnic skrze amazonský prales. Jak stavby pokračovaly, viděl kolem sebe spoustu pozemků, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly tehdy k mání za „pár babek“. Uvědomil si jejich zemědělský potenciál a začal je ve velkém skupovat. Kolegové se mu prý smáli, ale po létech litovali. Karel vybudoval obrovské plantáže kávovníků a kakaovníků, které mu zajistily spokojený život. Oženil se tam s místní dívkou a usadili se v překrásném městě Salvador. Měli tři syny. Z druhého manželství měl ještě dvě dcery. Zemřel v Salvadoru, aniž by se kdy vrátil domů do Čech.

Můžete připomenout i osud vašeho otce Zdenka „Gina“? 

Ten se snažil stavět na vlastní nohy také brzy. V 16-ti létech odjel do Vídně, kde si otevřel taneční školu. Byl úspěšný, ale po roce se vrátil domů. Když mu bylo 19 let, přijel do Prahy strýc Rudolf Friml a nabídl se, že ho vezme do New Yorku „na zkušenou“. Otec se v Americe probíjel, pracoval v továrně na závodní motory, ale vydržel jen rok, opět se vrátil do Prahy. Časem se ještě rozjel do Ameriky, ale pak se v Praze usadil. Začal nejprve jako asistent režie a později jako režisér ve filmovém studiu Barrandov. Seznámil se s Boženou Mirkovou a po poměrně krátké známosti se s ní oženil. V roce 1941 jsem se narodil já, za dva roky můj bratr Karel. Manželství však nevydrželo a Zdeněk „Gina“ po únoru 1948 opustil z politických důvodů Československo, jak jsem už říkal.

A jak se v Americe vede Vám? 

Když jsem odešel do Ameriky po roce 1968, poznal jsem svého nevlastního bratra Michaela, který se narodil v otcově druhém manželství. V Praze mám z mého prvního manželství skvělou dceru Lucii / pozn. autora: pracuje jako produkční v České televizi v Praze /. V Los Angeles jsem se podruhé oženil se Zuzanou Hartmanovou a narodil se nám syn Gino Jr., který je velmi úspěšný výtvarník. Je ženatý a žije v Tucsonu v Arizoně.

Prozradíte a vzpomenete si na vaši profesní cestu? 

Po absolvování FAMU jsem musel na vojnu, což byl očistec. Pak jsem pracoval u filmu jako asistent produkce, asistent režie a také i jako herec epizodních roliček. Dědeček se věnoval téže práci, i když na podstatně vyšší umělecké úrovni, otec také, takže jsem je vlastně následoval. V Německu jsem jako kameraman pracoval pro hessenskou televizi a v Los Angeles jsem natáčel tv reklamy. Později jsem se přeorientoval na industriální filmy, které jsem točil pro továrnu Lockheed.

Promiňte, ale pro mne je záhadou náhle se vynořivší údajný syn vašeho dědečka – novinář Thomas Hasler / původně Jurda / i když vím, že se dědeček těsně před válkou oženil s moravskou Němkou Lote Jurdovou? 

Z různých zdrojů se tradují historky o „pozdním životě“ mého dědy, písničkáře Karla Hašlera. Po neshodách a rozvodu s manželkou Zdenkou žil léta sám ve vile Na Hřebenkách v Praze. Prý tenkrát „proháněl sukně“, jak se říkávalo a výsledkem snad měly být tři nemanželské děti. Nic se ovšem o nich neví, s výjimkou Thomase, který si změnil jméno Jurda na Hasler poměrně později, tzn. objevil se na scéně až po roce 1989 po pádu komunismu, kdy se začaly zase úspěšně prodávat písničky Karla Hašlera. Náhoda, či ne? Kdoví? Bohužel vystupuje, jako kdyby byl jediným potomkem a jeho debut před celou Hašlerovou rodinou zanechal poněkud nakyslý dojem.

Když žijete za mořem, stýská se vám někdy? Co považujete za svůj domov? 

Nejvíce se mi stýskalo po rodině, přátelích a po všem, co mi bylo blízké. Trvalo dlouho, než jsem si zvykl. Ale chyběla mi třeba správná česká venkovská hospoda, dechovka, možnost jít brzy ráno do lesa na houby… Ale mám štěstí, že moje manželka Zuzana umí báječné „vepřo-knedlo-zelo“ a další české dobroty. To mně hodně ulehčilo… Mám v Praze dceru a přátele, se kterými jsem v kontaktu. Člověk si časem odvyká. Byl jsem v Praze před 17-ti léty a zjistil jsem, že to už není ta Praha, ve které jsem žil… Vlivem západní kultury ztrácí onen starý charakter. Zmizely hospůdky, všude jsou samé parádní fasády, spousta turistů. A já jsem se najednou také cítil jako turista. Místní lidé nějak vycítí, že i když mluvíte česky, nejste už jedním z nich a chovají se k vám jako k cizinci. Do roku 2002 jsem tam měl ale maminku, která právě pro mě ztělesňovala jakýsi pocit domova! Pamatuji si maminčinu radu: „Nevracej se na místa dětství, budeš zklamán“! Měla pravdu. Když dovolíte, rád bych vašim čtenářům popřál do nového roku především pevné zdraví, úspěchy, štěstí a klid v duši.'