Alexander Kluge je jedním z čelných představitelů a myslitelů tzv. Nového německého filmu (1962 – 1982), byl jedním z iniciátorů a signatářů Obrhausenského manifestu z r. 1962, kterým symbolicky započalo toto hnutí německé kinematografie vzpouzející se proti konvencím starších německých filmů.
Kluge se narodil v roce 1932 v Sasko-Anhaltském městě Halberstadt, po válce nastoupil na univerzitní studia několika různých oborů (historie, práva, hudby), načež získal doktorát z práv. Při studiích ve Frankfurtu nad Mohanem se seznámil se slavným filozofem Theodorem Adornem, který v něm mimo jiné pomohl vzbudit zájem o kinematografii. Na konci 50. let tak již asistoval Fritzu Langovi u filmů Tygr z Ešnapuru a Indický hrob (1959) a od počátku 60. let začíná točit krátkometrážní filmy.
Již u svého prvního krátkometrážního filmu Brutalita v kameni (1960) otevřel sociálně citlivé téma německých dějin – nacismus, z kritické perspektivy, což bude charakterizovat celou jeho tvorbu.
Sociální kritika a reflexe palčivých problémů německé minulosti i přítomnosti tvoří důležitou součást i Klugeho dlouhometrážní tvorby. Jeho první celovečerní film – ironické drama Rozloučení se včerejškem (1966), vedle výše zmíněných rysů navíc obsahuje i svébytné režisérské a formální postupy, do značné míry inspirované estetikou Nové vlny a především filmů J.-L. Godarda. Také v dalším celovečerním filmu, Artisté pod kopulí cirkusu (1968), Kluge zkombinoval výpověď o povaze společnosti a jedince v ní s originálním fragmentárním způsobem výstavby děje, prokládaného kolážovitou směsicí různých dílčích příběhových linií, odkazů na filmové i nefilmové umění apod. Film získal v r. 1968 Zlatého lva na festivalu v Benátkách.
Také v 70. letech točí vedle krátkometrážních dokumentů i celovečerní hrané filmy a dlouhometrážní filmy na pomezí dokumentu a společenskokritické eseje. Co se týče posledně zmiňovaného žánru, nejvýznamnějším počinem byl film Německo na podzim (1977). Při jeho vzniku se pod vrchní patronací a koordinací Alexandera Klugeho sešlo několik režisérů a scénáristů (vedle samotného Klugeho uveďme především R. W. Fassbindera a Volkera Schlondorffa), aby v tomto kolektivním díle podali kritickou levicově angažovanou výpověď o soudobém Německu, jež právě obepnul strach z tehdejší vlny terorismu. Tuto formu spolupráce si Kluge zopakoval i u filmu Kandidát (1980).
80. léta pak znamenala útlum Klugeho aktivity coby režiséra hraných filmů na úkor více dokumentárně pojatých děl, v nichž mohl zúročit své znalosti společenských věd. Z této tvorby uveďme alespoň na Německých filmových cenách oceněný Útok současnosti na ostatní čas (1985). Tento zvýšený zájem o dokumentární a televizní práci se u Klugeho projevuje i po celá 90. léta až do současnosti, celovečerní hrané filmy proto z Klugeho repertoáru vymizely. V dnešní době je proto Kluge spojován především s televizní dokumentární tvorbou. Kluge však nikdy nebyl pouze režisérem a scénáristou, již před započetím filmové kariéry se prosadil jako spisovatel , a to jak beletrie, tak děl z oboru humanitních věd, přičemž tuto aktivitu nikdy neopustil. I za své literární dílo získal Kluge řadu prestižních německých cen.
D. "Dionysos" K.
