Marie Šponarová

Marie Šponarová se narodila 19. listopadu 1897 v Praze. Už od dětství byla vedena k umění svoji maminkou, ochotnickou pěvkyní. I když zprvu studovala pražský učitelský ústav, zároveň se soukromě zdokonalovala u Marie Pivodové a tři roky v její Pivodově pěvecké škole a poté u Konráda Wallersteina a Ludmily Procházkové – Neumannové. Jako operní pěvkyně prošla nejdříve Východočeskou společností (1921 – 1922) a Českým divadlem v Olomouci (1922 – 1925), se kterým hostovala i při zájezdu ve Vídni (1924), kde si získala ihned oblibu svou prezentací oper Bedřicha Smetany.

Později prošla u Oskara Nedbala jako primadona Slovenským národním divadlem v Bratislavě (1925 až 1928). Po pohostinském vystoupení v pražském Národním divadle (v říjnu a listopadu roku 1927) se stala členkou tamního operního souboru (1. září 1928 – 31. července 1942), z kterého odešla až po svém penzionování, ale stále zde ještě příležitostně hostovala.

Po svém odchodu z Národního divadla se uplatnila též jako zdatná rozhlasová a koncertní subreta. Často spolupracovala s Richardem Kublou a při své koncertní činnosti se zaměřovala zejména na pečlivou a připravenou interpretaci slovanských lidových písní.

Marie Šponarová se, jako sopranistka s temněji zabarveným a klidnějším pěveckým rozsahem, krásným a dekorativním zevnějškem a ve všech polohách přesně sednutým zpěvem, v začátcích pěvecké dráhy přetvářela na hrdinky českého a světového repertoáru koloraturního, mladodramatického, dramatického a lyrického zaměření.

Vybavena byla taktéž herecky, když dokázala se silnou emotivní dávkou předvésti rovněž mateřské city, jemnost charakteru, vznešené aristokratické ženy a prosté osoby z lidových vrstev. Přesně dokázala skloubit pěvecké schopnosti a svůj výrazový herecký rejstřík. Žel, po nástupu dirigenta Václava Talicha získávala pouze epizodní příležitosti a její stěžejní party přebíraly jiné mladší umělkyně. Přesto Šponarová ročně a pravidelně získávala příležitosti až do svého definitivního odchodu.

Z významných oper Marie Šponarové si například uveďme: „Prodaná nevěsta" (Mařenka), „Troubadour" (Leonora), „Její pastorkyňa" (Jenůfa), „Tosca" (Floria Tosca), „Madame Butterfly" (Čo – Čo – San), „Hubička" (Vendulka), „Káťa Kabanová" (Kateřina), „Kouzelná flétna" (Druhá dívka královnina), „Šárka" (Svatava), „Aida" (Aida), „Manon Lescaut" (Manon Lescaut), „Čertova stěna" (Hedvika), „Dalibor" (Jitka), „V studni" (Lidunka), „Eugen Oněgin" (Tatjana), „Halka" (Žofie), „Jakobín" (Julie), „Hoffmannovy povídky" (Antonia a Giuletta), „Komedianti" (Nedda), „Piková dáma" (Elisa), „Messinská nevěsta" (Beatrice), „Dvě vdovy" (Anežka), „Veselé ženy windsorské" (Paní Brodská), „Čarostřelec" (Agáta), „Figarova svatba" (Hraběnka), „Don Juan" (Dona Elvíra), „Na starém bělidle" (Komtesa Hortensie), „Beatrys" (Panna Marie), „Libuše" (Libuše), „Italka v Alžíru" (Elvíra), „Růžový kavalír" (Modistka), „Mefistofeles" (Helena) atd. atd.

Ve 30. letech (tedy v plném rozkvětu tvůrčích a lidských sil této ani ne čtyřicetileté pěvkyně) se dostala poprvé do filmových ateliérů. Poprvé stvořila historickou a velkou postavu později zemřelé manželky českého básníka, novináře a satirika Karla Havlíčka Borovského (František Smolík) Julie v Innemannově životopisném dramatu KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1931).

O rok později si ji opět vybral režisér Svatopluk Innemann a obsadil ji do titulní ženské role manželky c. a k. vládního rady Pavla Haly (Karel Hašler) Míly v dramatu PÍSNIČKÁŘ (1932). Na svoji další, a zároveň poslední, filmovou práci si musela Šponarová počkat čtrnáct let. V už znárodněné kinematografii sehrála pod režií Václava Wassermana manželku plukovníka Jánského (Gustav Hilmar) v NADLIDECH (1946). Zbylých 36 let si už nezahrála...

Kromě rozhlasové a koncertní praxe se Marie Šponarová v letech strávených na odpočinku vydatně a soukromě věnovala činnosti pedagogické. Jedním z žáků byl například také známý Slovák Štefan Hoza, dlouholetý člen opery bratislavského Slovenského národního divadla (1932 – 1962).

Herečka a zdatná operní zpěvačka Marie Šponarová zemřela až 23. června 1982 v Praze ve věku vysokých nedožitých pětaosmdesáti let. Zemřela přesně čtyřicet let po svém opuštění naší první a nejpřednější české operní scény. Svými vzpomínkami obohatila několik hudebních periodik.

Jaroslav "krib" Lopour