Marie Štrosová-Steinerová

Marie Štrosová-Steinerová se narodila jako Marie Minářová, nemanželská dcera operní pěvkyně Marie Minářové-Štrosové (1896–1968) a advokáta Františka Steina. V roce 1926 se matka provdala za herce Vladimíra Štrose (1902–1977), kterou malou Marii přijal za vlastní. Po Olomouci, Ostravě a Brně se usadili v Praze a Marie začala navštěvovat gymnázium ve Slezské ulici. Po maturitě roku 1941 se rozhodla studovat zpěv na pražské Státní konzervatoři, kterou absolvovala u profesorů Jana Hilberta Vávry a Běly Chalabalové-Rozumové až v roce 1948.

Ještě jako posluchačka konzervatoře, kdy se rozhodovala mezi činohrou a operou, byla angažována do činoherního Divadla Vlasty Buriana (1942–1943), kde získala první jevištní zkušenosti po boku Krále komiků. S divadlem však musela skončit, poněvadž byla udána a vyslýchána na gestapu a do konce války se už nesměla na divadelních prknech objevit. V této době se zejména věnovala svému osobnímu životu, provdala se za Miroslava Steinera a měla dva syny.

Následně zpívala v pražské Opeře 5. května (1945–1946), v opeře v Ostravě (1946–1948), kde již předtím (20. listopadu 1943) vystoupila v titulní roli opery „Rusalka“ Antonína Dvořáka. V roce 1948 se stala sólistkou opery Národního divadla v Brně, kde se z mladodramatické pěvkyně vypracovala na skvělou umělkyni v oboru dramatického sopránu v hlavních rolích našeho i zahraničního repertoáru. Až v roce 1981 odešla z této scény po třiatřiceti letech na odpočinek. Kromě operního zpěvu se v průběhu své pěvecké dráhy úspěšně věnovala i koncertní činnosti. V letech 1952–1977 nepravidelně s velkým úspěchem hostovala v opeře pražského Národního divadla („Dalibor“, „Její pastorkyňa“, „Rusalka“, „Dvě vdovy“, „Šárka“, „Fidelio“, „Aida“, „Elektra“, „Libuše“, „Káťa Kabanová“ atd.).

Marie Štrosová-Steinerová plně využívala svůj průrazný hlas, vrozený temperament, herectví založené na psychologické hloubce a mimickém umění. S postupem času se vyvinula v nejpřednější brněnskou operní zpěvačku, jejíž doménou byly úlohy janáčkovské a čapkovské. Zpívala v operách „Osud“ (Matka), „Její pastorkyňa“ (Jenůfa a Kostelnička), „Krútňava“ (Katrena), „Věc Makropulos“ (Emilie Marty), „Tosca“ (Floria Tosca), „Piková dáma“ (Elisa), „Rusalka“ (Cizí kněžna), „Prodaná nevěsta“ (Mařenka) apod.

Aby si přivydělala, statovala od šestnácti let ve filmu. Z četných statování nejvíce vzpomínala na malou epizodku přítelkyně Slávky Felixové (Lída Chválová) v komedii Martina Friče Tetička z roku 1941, poté na roličku v německém filmu Karel III. a Anna I. 1942). Díky úspěšným kamerovým zkouškám získala i svoji jedinou velkou a titulní plnohodnotnou filmovou úlohu. I když ji bylo pouhých devatenáct let vytvořila po boku Vlasty Buriana docela přirozený a civilní výkon.

Pod režijním vedením režiséra Vladimíra Slavínského sehrála v komedii Ryba na suchu (1942) Anči Rybovou, jejímž otcem je zachránce a převozník František Ryba (hrál ho Vlasta Burian), s nímž nejen zachraňuje nebohé tonoucí a pomáhá mu v živnosti, ale musí s ním bojovat o svoji lásku, Ing. Františka Pánka, který chce sebrat otci Rybovi milovanou řeku a řemeslo. I když se soudilo, že tato postava byla posledním výkonem této umělkyně, není to pravda. Po dlouhých dvaceti šesti letech se představila jako Oktavián v opeře „Růžový kavalír“ v Schormově podobenství Farářův konec (1968).

Marie Štrosová-Steinerová se dlouhá léta věnovala taktéž pedagogické činnosti. Nejdříve od roku 1962 jako profesorka na brněnské Státní konzervatoři a v pozdějších letech na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU), odkud musela v 70. letech z politických důvodů odejít. Až do vysokého věku působila jako hlasová poradkyně. V roce 1954 se stala v Praze vítězkou pěvecké soutěže o Cenu Emy Destinnové. Za celoživotní mistrovství v opeře získala Cenu Thálie (2004), Cenu Senior Prix (2004), Cenu DIVA (2008), uvedení do Síně slávy Národního divadla Brno (2009) a Cenu Eduarda Hakena (2013). I v penzi se aktivně zapojovala do brněnského kulturního života. Její vzpomínky „Život v podvodu“ vyšly na čtyři pokračování v „Divadelních novinách“ (2013).

Jaroslav "krib" Lopour