Brian Connolly

Briana Francise Connollyho se matka krátce po porodu vzdala. Ve dvou letech jej adoptovala rodina McManusových, takže krom dalších sourozenců přišel k v budoucnu slavnému bratrovi – Marku McManusovi, představiteli inspektora Taggarta. A byl to prý právě on, kdo mu dal první kytaru. Brian však převážně zpíval a odmala zajišťoval zpěvem kulturní vložku v rámci rozličných akcí. O svém původu se dozvěděl náhodou na úřadě v 18 letech, poté přijal jméno po matce Connolly.

Po základce šel na Obchodní námořní školu, odkud byl po pár letech propuštěn pro barvoslepost, krom toho trpěl žaludečními vředy a často polykal medikamenty proti bolestem. Začal se vážně věnovat zpívání v kapelách, s bubeníkem Mikem Tuckerem a basákem Stevem Priestem dali vzniknout Sweet, kam posléze přijali i kytaristu Andyho Scotta. Tak hráli několik let bez většího úspěchu, prorazili až na počátku sedmdesátých let díky spolupráci s týmem Chinn/Chapman a jejich hitům „Little Willy“, „Wig-Wam Bam“, „Hell Raiser“, „Blockbuster!“ a „Ballroom Blitz“, které obsazovaly první místa evropských hitparád. Britský glam rock tehdy disponoval spoustou jmen, ale Sweet měli bonus v Brianově přitažlivém zjevu, který přiváděl k vytržení hlavně náctileté fanynky, a zlatu v jeho hrdle.

V roce 1974 byl napaden a zranění krku si vyžádalo vleklé léčení, po němž ale už jeho hlas nebyl stejný. Ještě předtím se Steve Priestem ochutnali pohostinnost belgického vězení, kde si týden poseděli, než byla vyřízena kauce. Šlo o obscénní chování na jevišti a „případ“ se táhl dva roky. Po rozchodu s Chinnichapem Sweet mohli konečně odložit třpytivé kostýmy a věnovat se tvrdší muzice, jak od začátku chtěli. Měli další dva světové hity – „Action“ a „Fox On the Run“, ale v té době už Brianovo pití a polykání prášků začalo jeho spoluhráče obtěžovat. Stávalo se, že nebyl schopen na pódiu vůbec fungovat. Hektické koncertování a pracovní zápřah si vybíraly svou daň.

Rozloučili se v roce 1978, on odešel hrdě středem za sólovou kariérou, ale ta více méně vyšuměla, z někdejšího bohatství i díky obrovským daním mnoho nezbylo, a tak s novou kapelou a starými peckami objížděl mezi infarkty rockové festivaly a akce na pozvání. Vlivem životního stylu a chátrajícího zdraví se postupně stal z charismatického muže s nezaměnitelným hlasem smutnou postavou. Nikdy to ale nevzdal.

Dva roky před smrtí se stal znovu otcem, po dvou dospělých dcerách z prvního manželství se dočkal syna. Zemřel v 51 letech po dalších infarktech na naprosté selhání organismu. Steve Priest o něm ve své knize napsal, že ani v nejslavnějším období si přes veškeré skopičiny úspěch nedokázal vychutnat a stále o sobě pochyboval, a připsal to právě onomu stigmatu nechtěného dítěte. Krátce před jeho smrtí mu přítelkyně vypátrala biologickou rodinu, ale matka byla v té době již několik let mrtvá.

Lenka "kleopatra" Limberk