Spela Rozin

31. ledna 1943 se v Italy obsazené Lublani narodila budoucí herečka, která si zahrála ve filmech jugoslávské a italské kinematografie v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. V osmdesátých letech pak vytvořila již jen 10 rolí ve filmech jugoslávských a po roce 1990 svou kariéru ukončila.

14.12.2010 měl svou premiéru slovinský thriller OSEBNA PRTLJAGA (OSOBNÍ ZAVAZADLO) a po téměř dvacetileté odmlce se v něm, v roli Lidije, objevuje tato osmašedesátiletá herečka. Po celou dobu je řeč o Špele Rozin, která pro svou kariéru „vynechala" háček a používala západu bližší verzi svého jména Spela Rozin. V některých filmech hrála pod jmény Mia Massini, Sheyla Rosin či Sheila Rossin.

Spela debutovala v krátkometrážním snímku Mirka Groblerja ON IN NJEGOVI v létě roku 1958, v celovečerním filmu pak přišla její premiéra ve filmu Franceta Kosmača DOBRI STARI PIANINO (1959). Roku 1960 ještě natáčela válečně laděný snímek PARTISANSKE PRICE (1960). Tyto malinké role, však měly být brzy nahrazeny výraznějšími. Ráda Spela vzpomíná, jak dostala roli ve filmu TRI ČETRTINE SONCA (1959). Mnoho hereček v té době prý neumělo jezdit na kole, ale protože to Spela ovládala, role byla tady. S režisérem filmu PARTISANSKE PRICE, Stole Jankovičem, Spela žila v období šedesátých let v partnerském vztahu.

Svou kariéru začala Spela, jako z hollywoodského příběhu. Když kráčela v červnu roku 1960 se skupinou přátel do školy v rodné Lublani. V centru města, v blízkosti pošty, si Spela všimla, že je doprovází člověk. Ten k ní přistoupil a řekl bez obalu: „Poslouchej, děvče, nechceš hrát ve filmu?". Spely reakce aby si nedělal srandu, byla vystřídána odpovědí: „Ptám se vážně. Jsem Žarko Petan, asistent režie filmu". Mladá, krásná a prsatá Spela místo do školy běžela do nedaleké kanceláře, kde pracovala její matka. Žarko Petan (27.3.1929-2.5.2014) šel s ní, představil se matce a nabídl jí vážnou filmovou roli. Tím se uzavřel osud Spely pro film i pro život. Spela měla sen dokončit akademii múzických umění a najednou jí osud přivedl do zcela jiného zaměstnání. Žarko Petan však splnil, co slíbil a Spela se v hlavní roli Very objevuje ve filmu NOCNI IZLET (1961).

Do povědomí diváků, včetně mezinárodního uznání, jí dopomohla role Minjy, prototypu moderní městské dívky, v komedii Jovana Živanoviče CUDNA DEVOJKA (DIVNÉ DĚVČE). Bylo to roku 1962 a v tomto roce ještě hrála dívku Epelu v dramatu PESCENI GRAD (ZÁMEK Z PÍSKU). Jako herečka si nežila špatně a vydělávala slušné peníze, ve srovnání s dnešní dobou, to prý bylo dost. Za hlavní roli v CUDNA DEVOJKA dostala 300.000 dinárů. Peníze však nikdy nebyly hlavní motivací pro její práci, jako je tomu dnes u většiny herců. Spela hledala něco víc a byla nespokojena s úrovní filmu, později brala méně a méně rolí a od osmdesátých let nehrála žádnou významnou roli. Nabídky byly, ale Spela je odmítala, protože neseděly jejímu hereckému citu a stylu filmového umění. Dalším důvodem bylo i to, že kariéru udělala v Bělehradě pro jugoslávský film. V Římě byla prostě herečkou jugoslávskou, ale po návratu do Sarajeva, tu byl slovinský přízvuk. Novinářům to nevadilo, ale filmařům ano, a tak se díky řeči a přízvuku Slovinky „odřízla" od jugoslávského filmového publika.

Vraťme se ale zpět do roku 1962, kdy již byla slavnou. Chtěla to vyzkoušet i jinde a na doporučení získala hlavní roli Julie ve filmu WEEKENDY (1963). Film se natáčel dva měsíce v Polsku, konkrétně ve Varšavě, Lodži, na řece Visle.  Spela v Polsku chodila na koncerty i do divadla. Přiblížil se nový rok 1962, a místo toho, aby se vrátila domů do Lublaně, koupila si letenku do Říma a zaplatila pár dní v hotelu. Po pěti dnech ale změnila svůj plán. Vrátila se domů a rozhodla, zapsat se na studium herectví v Římě. Italsky se Spela naučila za deset dní!! Roku 1963 již krásná mladá Slovinka natáčí v Římě film VIA VENETO, který byl zapomenutým pokusem italských filmařů o navázání na Felliniho LA DOLCE VITA (SLADKÝ ŽIVOT) 1960.

Spela dokazuje svůj herecký talent, občas veselá, energická se slovinským temperament a pak bez varování, její tvář i gesta ukazují podivný smutek až melancholii. Není tedy divu, že v další kariéře natočila více než čtyřicet filmů a jednalo se převážně o role hlavní. Na počátku šedesátých let jsou žádané „peplum" snímky a tvůrci Cinecittà krásnou Slovinku obsadili do filmů LA VALLE DELL´ECO TONANTE (1964) jako Selinu a královskou dceru Telcu v ERCOLE L´INVINCIBILE (1964).  

Již slavná Spela zůstává doma a začíná v Sarajevu pracovat pro jugoslávskou televizi. Prvním televizním snímkem je MALA NOCNA MUZIKA (1965). Občas ovšem Spela neodmítne telefonáty od italských výrobců. Tak se třeba jako Donatella Pellegatti objevuje v Corbucciho komedii MARINAI IN COPERTA (1967), jako Jane ve westernu JOKO INVOCA DIO... E MUORI (1968), v dalším westernu TESTA O CROCE (1969) hrála Shandu Lee a v dramatu SEDIA ELETTRICA (1969) ztvárnila Fanny.

Když už byla známou v Itálii, potkala v prostorách agentury známou tvář, byla to herečka na vrcholu své kariéry Sylva Koscina. Pocházela z Jugoslávie, narozená ve Splitu. Spela doufala v přátelské setkání, ale hluboce se zklamala. Sylva se na ní podívala jako přes sklo. Jako kdyby nebyla šťastná, že v tak prestižní agentuře potkala další Jugoslávku. Poté, spolu hrály ve filmu BITKA NA NERETVI a tam se stále Sylva dívala skrze Spelu, nikdy ne do očí. Vztah k sobě nikdy nenašly.

Američtí filmaři roku 1964 točí snímek CINQUE PER LA GLORIA (TAJNÁ INVAZE), který já uváděn zejména pod anglickým názvem THE SECRET INVASION. Spela zde dostává roli Mily, ale film trochu zabránil vzletu její kariéry. Bylo prý obtížné zvyknout si na tempo práce režiséra Rogera Cormana a navíc nechápala důvody pro změnu jména, nařízenou americkými producenty. V titulcích filmu je tedy uváděna Mia Massini. Spela si uvědomila, že by nad ní Američané měli úplnou moc. Přišla by o svou osobnost a dělala herečku na požadavky trhu. Poděkovala atraktivní nabídce na množství dolarů a zůstala v Itálii.

Souběžně natáčí i v Jugoslávii a z filmů stojí za zmínku třeba role Jasny Stanojlovic v romantickém snímku KAKO SU SE VOLELI ROMEO I JULIJA (1966) či její Vera Bogojevič v dramatu NEMIRNI (1967). Grandiózní jugoslávský film, věnovaný druhé světové válce, BITKA NA NERETVI (1969) byl nominován jako nejlepší cizojazyčný film na Oscara. Tento film později (roku 2011) získal IFMCA Award. Spela se zde v roli Aide setkává s vynikajícím hereckým obsazením, které se jí již nikdy nepodařilo překonat. Ve filmu hráli mimo jiné Franco Nero, Yul Brynner, Hardy Krüger, Sergej Bondarčuk a „oblíbená" Sylva Koscina.

Od této chvíle hvězda Spely pomalu slábla, ale bylo to spíš vlastním rozhodnutím Spely, a tak zbytek její kariéry probíhal doma v Jugoslávii. Po roce 1970 si v italském filmu zahrála již jen třikrát. QUELL´AMORE PARTICOLARE (1970), IL MAGNIFICO ROBIN HOOD (1970) a LA LEGGE DELLA CAMORRA (1973). Roku 1987, jako paní Tonnery, hrála v americko-jugoslávském filmu THE MAGIC SNOWMAN. Občasně se objevovala v jugoslávských filmech až do roku 1991, ale hlavně pracovala pro televizi. V roce 2010 hrála v již zmiňovaném filmu OSEBNA PRTLJAGA (OSOBNÍ ZAVAZADLO).

Proč končí její kariéra začátkem devadesátých let? Často je dnes Spela v Sarajevu, ale situace je podle ní v bosenském filmu katastrofální. Někteří tvůrci prý v Bosně například říkají: "Proč potřebujeme jeřáb na natáčení? Pojďme s kamerou na strom a je to". Spela se děsí a říká: „Copak jsme opice?". Národnostní nevraživost a rozpad Jugoslávie se promítly také do života Spely. Bez ohledu na to, o jaká témata se v bosenských filmech jednalo, bylo „cizáctví" netolerované.  A nedej bože, že někdo cítil slovinsky. Ve filmech za posledních dvacet let, natočených v Bosně a Hercegovině, hrálo v hlavních rolích mnoho herců s přízvukem makedonským, dalmatským, chorvatským a tak dále. Slovinský byl však problém. Takové věci v západní kinematografii nejsou žádný problém. Mnoho hereček, jak Spela vzpomíná, mluvilo při natáčení v Itálii s francouzským či anglickým přízvukem a nikomu to nevadilo. Italové to dokonce vnímají jako něco roztomilého a okouzlujícího, v Bosně to ale neprojde. Podle Spely jsou slovinské herečky posledních dvacet let stále diskriminovány.

Její sláva v sedmdesátých letech byla daleko za hranice Jugoslávie, svědčí o tom i fakt, že se ocitla na obálce nejpopulárnějšího tureckého časopisu Hayat, kde pózovala ve žlutých bikinách u bazénu. V této době se samozřejmě velmi často objevovala na stránkách jugoslávského časopisu Filmski svet. Známý malíř Alfredo Bortoluzzi (21.12.1905-20.12.1995), který mimo jiné maloval Sophii Loren, měl Spelu také jako součást svých výstav. Jeho díla jsou stále v prodeji přes internet a za poměrně vysoké ceny, kupující jsou hlavně fanoušci, kteří touží po klasické kráse.

Spela je vdaná za malíře Ismara Mujezinoviće a má s ním syna. Dnes žijí na trase Lublaň-Záhřeb-Sarajevo, v závislosti na práci Ismara.

Petr "Hennes" Hennebichler