Na Větrné hůrce

Nechci se pouštět do většího srovnání téhle a verzí z roku 1970 a 1992, protože bych musel u těch novějších snižovat hodnocení (verzi z roku 1970 jsem viděl dávno, tak ji raději ani nehodnotím). Nicméně, stejný námět ke srovnání vybízí, tak tedy alespoň "zlehka": Hlavní postavou je bezesporu Heathcliff - na něm to celé stojí. Lze namítat, že důležitá je Cathy, ale já spíš to chápu tak, že je podstatné, jak režisér zvládne poodhalit její divokost, která to celé "zavinila". A Heathcliffa pokud budu hodnotit v obsazení a také pak způsob, s jakou herec postavu zahrál, má u mě sto bodů právě Laurence Olivier. Až kus za ním jsou jinak bezvadní Ralph Fiennes a Timothy Dalton. Když jsem viděl ty dvě novější verze, říkal jsem si: "páni, jak skvěle se tenhle týpek na Heathcliffa hodí". Když jsem včera dokoukal černobílou verzi s Laurencem, už to neříkám. Ten chlap měl v sobě něco, co ti "novější" dva nemají. Srovnávat děj filmu s knihou je vždy trochu ošemetné. Nicméně u této verze se mi moc líbila role Cathy, na které se opravdu dal poznat ten neustálý a svazující vnitřní souboj mezi přepychem a životní láskou, což třeba u verze 1992 moc nevyznělo. A skvělá hudba té doby, které se dnes již (bohužel) nic a nikdo nevyrovná. Souhlasím s POMEM, že černobílá má hodně co do sebe. (25.02.2008)

Knihu jsem nečetl a tak můj komentář může být trochu mimo. Melodrama s některými silnými momenty (asi nejhezčí pro mne byla ta pasáž, kdy pianistka hraje na cemballo a setkají se pohledy Katy a Heatcliffa), ale nějak mi tam chybělao víc lyričnosti a poetiky. A především v tom filmu nebyl vůbec Bůh! Což se mi v příběhu 19. stol. zdá nepravděpodobné. Na mne ten příběh působí vysloveně depresivně a mladým lidem bych ho určitě nedoporučoval... (09.08.2020)

Nemám Wylerově verzi vlastně co vytknout. Film jistě kvalitní, věrně zachycující hlavní linii příběhu. Vše v dokonalé studiové harmonii. Bohužel mu však z mého pohledu chybí ta neskutečná vášeň a atmosféra, které dělají z knižní předlohy tak nezapomenutelný zážitek. Ale to už je ten osud filmových adaptací. 6/10 (21.02.2017)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Postava Cathy by potrebovala predpísať lieky na jej psychologické problémy, alebo aspoň riadnu do držky, to len aby sa konečne spamätala. A Heathcliffovi stačilo len trochu si napraviť gule. Ale čo už, aj chlapi vedia bezhlavo milovať. Klasické dielo romantickej literatúry mi síce príde ako absolútne dojímavé, ale nelogické. Ale láska vlastne nikdy nemala logiku. Poďme k samotnému filmu. Tak nejako si predstavujem, že si čitateľ starých románov zviditeľňuje svet napísaný na papierových stránkach. Tak nejako si zobrazuje v mysli postavy, okolitý svet a pociťuje atmosféru. Technicky dokonalý snímok. P.S. Za ten pochmúrny, strašidelný úvod by sa určite nehanbil žiadny z hororov. (19.02.2015)