Na Větrné hůrce

Nechci se pouštět do většího srovnání téhle a verzí z roku 1970 a 1992, protože bych musel u těch novějších snižovat hodnocení (verzi z roku 1970 jsem viděl dávno, tak ji raději ani nehodnotím). Nicméně, stejný námět ke srovnání vybízí, tak tedy alespoň "zlehka": Hlavní postavou je bezesporu Heathcliff - na něm to celé stojí. Lze namítat, že důležitá je Cathy, ale já spíš to chápu tak, že je podstatné, jak režisér zvládne poodhalit její divokost, která to celé "zavinila". A Heathcliffa pokud budu hodnotit v obsazení a také pak způsob, s jakou herec postavu zahrál, má u mě sto bodů právě Laurence Olivier. Až kus za ním jsou jinak bezvadní Ralph Fiennes a Timothy Dalton. Když jsem viděl ty dvě novější verze, říkal jsem si: "páni, jak skvěle se tenhle týpek na Heathcliffa hodí". Když jsem včera dokoukal černobílou verzi s Laurencem, už to neříkám. Ten chlap měl v sobě něco, co ti "novější" dva nemají. Srovnávat děj filmu s knihou je vždy trochu ošemetné. Nicméně u této verze se mi moc líbila role Cathy, na které se opravdu dal poznat ten neustálý a svazující vnitřní souboj mezi přepychem a životní láskou, což třeba u verze 1992 moc nevyznělo. A skvělá hudba té doby, které se dnes již (bohužel) nic a nikdo nevyrovná. Souhlasím s POMEM, že černobílá má hodně co do sebe. (25.02.2008)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Černobílým filmům zkrátka neodolám, je to jako otevřená kniha na stole nebo někde položená fidorka (hořká s čokoládovou náplní) nebo skvělý romantický příběh o hříčkách osudu a svízelích lásky... Tuto verzi Větrné hůrky jsem si kupodivu nechala na konec, ale nemá se na konec nechat právě to nejlepší? ___ I am Heathcliff. (01.06.2012)

Mysteriózním úvodem, kdy se sněhovou bouří prodírá cizinec a hledá útočiště na Větrné hůrce, kde je poté svědkem čehosi paranormálního a chce si vyslechnout příběh o nešťastné lásce, která jako by uvrhla na místo temný stín, si William Wyler musí získat snad každého diváka. Bohužel se poté snímek promění v krásně natočený romantický kýč, jehož ústřednímu páru (krásná Merle Oberon a charismatický Laurence Olivier) snad nejde doopravdy fandit, jelikož jsou oba velmi nesympatičtí - hlavní hrdinka se chová, jako by měla bipolární poruchu, a Olivierův pomstychtivý hrubián ze sebe postupně oklepe veškeré divákovy sympatie. Oba mluví o velké lásce, přesto neustále dělají vše proto, aby spolu nemuseli být. Možná v tom vězí nějaký paradox lépe patrný v předloze Emily Brontëové, kterou jsem zatím nečetl, film však vyznívá jako vyumělkovaně tragické love story (jinými slovy klasická červená knihovna), které si užijete, když se oprostíte od děje a jeho postav a budete si vychutnávat skvěle udělanou technickou stránku (právem oscarová kamera). Dojmy z toho mám jinak ale velmi rozpačité. [LFŠ 2019] (17.08.2019)

Nemám Wylerově verzi vlastně co vytknout. Film jistě kvalitní, věrně zachycující hlavní linii příběhu. Vše v dokonalé studiové harmonii. Bohužel mu však z mého pohledu chybí ta neskutečná vášeň a atmosféra, které dělají z knižní předlohy tak nezapomenutelný zážitek. Ale to už je ten osud filmových adaptací. 6/10 (21.02.2017)