Najlepšie roky nášho života

Nejvíc mě na tomto filmu dostal fakt, že herec, který hrál Homera, opravdu nemá ruce (viz. zajímavosti) a čím vším si poté prošel (viz. IMDb). Jinak co se týče filmu, chápu označení klasika a věřím, že Američany tento film opravdu zasáhl, ve své době. Má jediná výtka je stopáž - sem tam mi přišlo, že se něco dalo vystřihnout či zkrátit, ale jinak musím říct, že jsem mile překvapen. Tenhle film rozhodně není hloupý a ví, co chce říct a to se cení. 80 %. (05.09.2012)

Tak za prvé bych trochu upravil oficiální text distributora. To přepravní letadlo je Létající pevnost B17 a Fred Derry nebyl pilot, ale bombometčík... To jen na úvod. Válka v Evropě a o něco později i v Pacifiku skončila a hoši se vrací domů. Všichni se těší, že po letech strádání, nervového vypětí, ztrát a strachu zase začnou žít normální život. Doma je čekají rodiče, manželky děti... Říkají si, že všechno bude takové jak si to za nocí daleko od domova vysnili. Na palubě B17 se cestou do Států setká bombometčík, seržant od pěchoty a námořník, kterému uhořely obě ruce. Nyní je invalidou, místo rukou má háky a strašně by si přál aby se doma k němu chovali jako v době kdy měl obě ruce. Bez soucitu, bez odporu, bez kradmého ohlížení... Fred Derry bombometčík létající pevnosti se zase těší na svoji ženu a na klid domova, který snad zažene jeho noční můry kdy letoun s jeho osádkou se ve vzpomínkách stále dostává do palby flaku a pilot je smtelně raněn... Al Stephenson se těší na ženu, své dvě dospělé děti a doufá, že místo v bance je mu stále drženo.... Všichni se zkrátka těší domů a slíbí si, že se po zabydlení zase sejdou na skleničku... Každého proto udiví, když stojí před svým domem, proč se mu po tolika letech těžko zvoní na zvonek... Netuší, že válku s nepřítelem sice vyhráli, ale každý si bude muset vybojovat tu svou na domácí frontě. Amerika spěchala a žila totiž dál. Ráda si četla o svých hrdinech v novinách, ale dál si žila svým bohatým životem... Uvolněná místa zaplnili jiní a vracející se hrdiny náhle není kam umístit. ,,Máte nějakou kvalifikaci?'' - Umím házet bomby na nepřítele... ,,Obávám se, že to pro náš obchod není dostatečná kvalifikace..'' ---- Film skvěle kopíruje svoji dobu, kdy skutečně řada mladých mužů, expertů ve svém vojenském řemesle náhle přišla domů a byla bez práce... Tak jako na základnách a letištích stály v řadách zaparkované stovky bombardérů, stíhaček, tanků... které již nebylo třeba, protože válka skončila. Stejně to bylo s mladými muži, z nichž někteří odešli do armády hned po škole a nic jiného než bojovat neuměli... Tohle se Wilerovi povedlo ! U mne je to za plný počet hvězd! * * * * * PS. Nádhernou Teresu Wright bych si za války nakreslil pod kabinu svého Flying Fortressu. (06.04.2014)

Po všech stránkách skvělý film. Tedy až na nesmyslný happyend (ohledně Freda Derryho) na objednávku studia. Skvělé herecké výkony, zvlášť Dana Andrews jako Fred Derry a neherec Mark Williams v roli Homera Parrishe. Film se na rok svého vzniku překvapivě úspěšně ubránil dobovému sentimentu a zbytečnému přikrášlování reality. Škoda jen těch pár laciných a nenápadně nápadných narážek na budoucí nebezpečí, které představuje atomová bomba a až příliš optimistickou scénu s půjčkou Ela Stephensona (Fredric March) vojákovi nemajícímu se čím zaručit. To ale nic nemění na tom, co museli tisíce válečných vysloužilců, které tu symbolizují tři hlavní hrdinové, prožít po návratu z nepředstavitelně děsivé války, kde šlo neustále o život, do toužebně očekávaných a idealizovaných domovů. A nemění to nic ani na tom, že se to Williamu Wylerovi podařilo nádherně a sugestivně nafilmovat. (30.05.2007)

(1001) Docela těžké rozhodování, jak vlastně tento film hodnotit. Prakticky celou dobu jsem měla na mysli Fričův český Návrat domů, u kterého jsem byla bez dechu (a s mnoha slzami) přibitá do sedadla po celou dobu promítání. To se zde rozhodně nekonalo, protože: Frič a jeho scénáristé udělali tu nejmoudřejší z voleb, a totiž drželi se antické jednoty místa, času, děje, čímž dosáhli zdrcující sevřenosti a účinku a také zdání jakési univerzálnosti poselství. Wyler oproti tomu adaptuje román do jakési rozsáhlé "rodinné" ságy, která hluboká traumata zlehčuje s optimistickým výhledem do budoucna. Ačkoliv je mojí duši a mojí nátuře bližší přístup autorů Návratu domů, nakonec jsem dospěla k tomu, že Wyler vše dělal poctivě dle svého přesvědčení a tak realisticky, jak jen mu doba a kulturní pozadí dovolilo. Beru tudíž jeho materiál na milost, ačkoliv jeho umělecké gesto nepatří k těm nejsilnějším. Pořád ale bude platit, že evropským válečným filmům se v mých očích žádný americký snímek zatím nevyrovnal. (03.05.2015)

Tři muži, jejichž pojítkem není dlouholeté přátelství, věk či vzdělání, jsou spojeni mnohem větší silou, prošli válečným peklem. Potkávají se v okamžiku návratu domů, dobře si vědomi skutečnosti, že už nic nebude tak jako dřív. S většími či menšími obavami a rozpaky míří ke svým blízkým a rodinám. Vzájemně se snaží dodat si odvahy prát se s osudem a začít zase „normálně“ žít. (23.01.2017)