Papírový život

Příběh chudého člověka živící se sběrem papíru, kterak náhodně objeví malého chlapce, kterého se matka zbavila. Děj tak sleduje jejich postupné sbližování, které nakonec dojde do šokujícího finále. Lidské osudy jsou různé, obzvlášť ty dětské, které mnohdy duševně poznamenají na celý život. Každý se s tím popere jak umí. Někdo však takovým způsobem, , že realita pro něj není taková, jak se mu zdá že vypadá a že je v životě jedna určitá osobní věc, kterou je zapotřebí objevit. Použití recyklace a zrovna papíru je v tomto případě účelové. Papír přece snese všechno. Na něj se dají napsat nejrůznější příběhy lidských osudů. Žádný příběh však nepřekoná, jako život sám. Vlastní vzpomínky jsou jednou dané a ty se jako papír zničit nedají. Dají se však recyklovat? Tento turecký snímek lze považovat za autentické mistrovské dílo procházející poetickými metaforami a naprosto úžasnou kinematografií. Výprava, barevná hra světel a kameramanská práce je hodna k ocenění. Příběh skromný, avšak pevný. Svou uhrančivostí nenechá vydechnout do posledního filmového okénka. Děj příběhu se odehrává v Turecku, v městě Istanbul, která se od jiných ničím nevyměňuje. Jako každé velkoměsto i toto má svou chudou a bohatou tvář. Hlavní postava provozuje sběrnu papíru, která pomáhá si přivydělat chudým, kteří mu tam starý papír vezou. Každý má svůj životní úděl a ne zrovna dobrou minulost. A my máme možnost sledovat majitele sběrny, jak se sám se svou minulostí dokáže vyrovnat. Film je plný emocí. Minulost je základem naší přítomnosti. Pokud způsobí nějaké škody způsobené traumatem, realita se může stát velmi tvrdou. Hranice mezi nadějemi a iluzemi je tak pro každého hodně komplikovaná. Každopádně to připomíná, že život stále probíhá. Snímek se snaží být inspirací pro nás všechny, abychom ze sebe udělali člověka, který si navzájem pomáhá. Všichni jsme určitým způsobem bratři a bohužel na to zapomínáme. Recyklace je, když vezmeme odpad a přeměníme ho na něco nového, co můžeme znovu použít. Z našeho odpadu ak vytváříme novou hodnotu. A co to takhle udělat se sebou samým? Prostě jen recyklovat svůj život v něco lepšího? Toto motto je nejinspirativnější část tohoto filmu. A tvůrci touto myšlenkou skutečně uhodili hřebíček na hlavičku. (28.08.2021)

Istanbul je moja srdcovka, no okrem toho nablýskaného obrazu turistického historického centra má aj svoju temnú stránku, ktorá vyzerá aj takto nejako (miestami ešte horšie). Film je zasadený do relatívne temnej atmosféry, ktorá sa točí okolo miestnych "zberačov odpadu" zhromaždených okolo dobrosrdečného sympaťáka Mehmeta. To bol sám o sebe silný kontrast. Po čase to vyzeralo, že film o Mehmetovi a Alim už dosiahol svoj zenit a nemá čo viac ponúknuť - zostalo to také akosi strnulé, bezvýchodiskové. A tu zrazu prišiel taký nečakaný mysteriózny zlom, ktorý doterajšiu feeling good atmosféru zrazu prevráti do dramatického sledu udalostí s drsným psychologickým rozmerom (toto bola určite tá najlepšia časť celého filmu). A keď človek začínal pozerať film s úsmevom na perách, na konci zostal taký ťaživý trpký pocit na duši. Je to takmer na 4*, ale predsa len tomu niečo chýbalo, alebo bolo navyše (napr. ten temný traumatizmus)? Takže 3*! (21.04.2021)

Krásné prostředí Istanbulu nasnímané neméně povedenou kamerou. Svítivé, barevné, tvořivé, trošku alternativní. A v centru veškerého dění týpek – skoro bezdomovec, kterej je natvrdlej jak 45ti procentní eidam a myslí si, že životem projde jako nůž máslem. Závěrečná dvaceti minutovka ale solidně vrcholí a utvrdila mě v tom, že na Turky je třeba dát si pozor. Mají totiž po čertech dobrou kinematografii. (31.05.2021)

Film plný istambulských reálií v rámci poměrně dobře zaběhnutého života. Pak se objeví dítě, které by nikdo na ulici mezi dopadky nevyhodil (ani nenašel). Ale přece jen: je to hrdina sám a současně jeho halucinogenní výtvor, dvojník, halucinace sebe samého. Předzvěst neštěstí, rozpad osobnosti. - Přílišná melodramatičnost byla spíš na škodu. (06.02.2023)

Travisi Fimmelovi roste v Turecku velká konkurence. Zpočátku bych Cagataye vyzkoušel při automobilových honičkách a rvačkách nebo pádech ze střechy jako dablera, dál bych zkusil detailnější záběry na upocenou špinavou tvář plnou životního utrpení a potom bych si dal bacha o práci Ragnare. Dobře sekunduje nejroztomilejší okatá tvářička Izmiru a i když sem snaživou autenticitu špinavého Istanbulu zabalenou v umělém netflixovém kabátku úplně nesežral, mindfuck na konci byl hlavně díky nejednoznačnému vyprávění a herecké snaze celkem svěží v tom popelnicovém světě bez rodičů. 60% (19.06.2021)