Orlakove ruky

Conrad Veidt je herec, jakému ve 20. letech asi nebylo rovno. Ten jeho výraz, gesta a pohyby, to je prostě něco geniálního a nepřekonatelného. Film jsem viděl s nově dodanou hudbou Paula Mercera, která byla hodně svíravá a ponurá a dodávala snímku ještě víc temnou atmosféru než měl zřejmě původně. Taky mě fascinovaly ty děsivě prázdný interiéry. Jediné, co bych asi vytkl, je délka. Viděl jsem totiž verzi, která měla 112 minut a místy to bylo takový moc pomalý a roztahaný, ale to je asi fakt jediná vada na kráse. (01.09.2010)

Největší běsy se odehrávají v naší hlavě. Asi tak se dá vystihnout poselství nádherně temného a psychotického filmu o transplantovaných rukou. Ačkoli první polovina se lehce vleče, do nadprůměru ji vytahuje úchylný Conrad Veidt, kterému ty kladné hrdiny prostě nebaštím, to je psychopat jak vyšitej, tudíž není divu, že všechna hrůza v Orlakově hlavě je na plátně skutečná. Druhá polovina snímku pak nabírá grády a připoutala mě k obrazovce. Misantropický Orlakův otec, vražda, obživlý vrah Vasseur... zklamalo snad jen vyústění, já fakt čekal, že zabijákem bude Orlac. Ale to je problém můj, nikoli skvělého psychohororového filmu. (21.05.2013)

Jakožto hororový expert musím konstatovat, že Wiene je totální břídil, který horor neviděl ani z rychlíku. Po odpadovém Kabinetu doktora Caligariho jsem od něho sice nečekal žádné zázraky, ale snímek Orlakovy ruce snad nemohl myslet vážně. Kdyby se jednalo o nějaký experimentální artový film, tak ještě dejme tomu. Ale označit ho za horor? Wiene postrádá jakoukoliv soudnost. Ani se mi nechce zbytečně plýtvat slovy na to, abych popsal, jak neskutečně špatným snímkem Orlakovy ruce jsou. Snad tedy jen toto: i horory Edwarda D. Wooda jsou oproti Orlakovým rukám mistrovským dílem. (10.07.2016)

LFŠ 2009 Robert Weine + Conrad Veidt = KABINET DOKTORA CALIGARIHO 2? ORLAKOVY RUCE, jejichž zápletku si později vypůjčili SIMPSONOVI a NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY (v obou případech byly nahrazeny ruce vlasy), klamou tělem (resp. transplantovanými částmi): hrdina propadající se postupně do stavu šílenství a tomu uzpůsobené dekorace v exteriérech a svícení by nasvědčovalo tomu, že sledujeme další z řad filmů německého expresionismu (odpovídala by tomu i výše zmíněná jména, jejich předchozí spolupráce a dobový plakát). Přesto jsou patrné určité realistické tendence, které se projevují především v závěru, kdy se z mistrné studie šílenství (paranoie, schizofrenie) stává "pouhá" detektivka s na dnešní dobu úsměvným vyústěním. Na výsledném hodnocení mírně ubírá živý hudební doprovod "dua" FLOEX + LÍBA, jenž zvýrazňuje patos a sentiment patrný v expresionisticky přepjatých výkonech. 9/10 (28.07.2009)

Film, který stojí a padá na hudbě, bez ní by prostě nebyl tím čím je. Příběh svou absudrností jak vystřižený z hororu 30. a 40.let ala Frankestein a spol. není tím čím by film dokázal příliš zaujmout. První půlka snímku lehce balancuje na hraně snesitelnosti, druhá však svou temnou atmosférou které vydatně přispívá zmiňovaná hudba dokáže člověka vtáhnout a to velmi pevně a přesvědčivě. 75% (09.04.2010)