Obludy

Tento ve své době kritizovaný horror vznikl dva roky před vznikem tzv. produkčního kodexu (1934), který ve filmech závazně reguluje sexuální narážky, zmínky o drogách či promiskuitě, zobrazení násilí apod. Scéna kdy zrůdy lezou v noci v dešti pod čtyřkolákem, nebo černoch vypadající jako mrož jsou vskutku děsivé. (21.12.2017)

Dnes "Zrůdy" jako snímek nepůsobí nijak nechutně, ale svou atmosféru si zachovali stejně jako s velkou otázkou, kterou si divák pokládá od začátku, "Jak vypadá ta kráska tam dole v té ohradě...". Skutečné zrůdy dodávají filmu neopakovatelnou atmosféru, která je nesrovnatelná s triky nebo maskami. Postavy vám nenahánějí vysloveně hrůzu, ale je na nich něco jiného, jemně děsivého až mrazivého. Rovina s otázkou kdo je ve skutečnosti zrůda, zda ti co tak vypadají, nebo ti co takový jsou uvnitř, je pro každého velmi čitelná a snímek tak naplňuje jednoduchostí a přehledností až do posledního okamžiku, kdy divák pohlédne na největší zrůdu celého snímku...a bývala tak krásná. (17.04.2008)

Dracula mě nikdy moc nebral, ale Zrůdy mě velmi mile překvapily. V první půli mě docela mrazilo v zádech. Nejednalo se o husí kůži ze strachu, ale spíš ze soucitu. Freaks nejsou ani tak hororem, jako spíš hodně strašidelnou historkou o tom, že ty pravé zrůdy jsou především v nitrech navenek dobře vyhlížejících andělíčků. No uznejte, není to ideální morální "pohlazení" dítěte na dobrou noc? (29.10.2006)

Obsadit v době rodícího se star-systemu do hlavních rolí holywoodské produkce fyzicky znetvořené herce, to je opravdu velká odvaha. Stejně odvážné je narušení tradiční horrového modelu, ve které jsou reprezentatnti normálnosti napadeni (nenormálním) monstrem. Přitom sám Tod Browning natočil rok před Freaks klasického Draculu, který nejen, že výše zmíněný model důsledně dodržuje, ale vlastně jej pomáhal definovat. V cirkusovém prostředí Freaks je hranice mezi monstrem a normálním hrdinou naprosto převrácena. Fyzicky znetvořená lidská monstra jsou tak daleko lidštější než řada normálních hrdinů. Freaks tedy hned dvakrát podkopávají dobový kánon - výběrem hrdinů i celkovým vyzněním příběhu. Gooble gobble, gooble gobble, we accept you, one of us! (13.04.2006)

Slonieho muža som videl prvýkrát asi v roku 2005, keď sa u nás v rámci Projektu 100 vrátil do kín, a v tej dobe som ho považoval za najlepší film vôbec. To len okrajovo, pretože sa chystám porovnávať, a aby to nevyznelo tak, že sa mi nepáčil. Niečo podobné som čakal od Freaks, ibaže oni vlastne rovnakú myšlienku zobrali z úplne iného konca. Sloní muž sa (byť umierneným) lynchovským spôsobom snažil rozprávať o tom, že všetci sme ľudia, a že aj v tej najškaredšej telesnej schránke môže žiť pekný človek. Zrůdy zostali pritom, že všetci sme ľudia, a to znamená, že všetci máme kopu negatívnych vlastností; žiarlime, podliezame, ide nám o peniaze, pomstu... To je proste dokonalý prístup! Čakal som aspoň nejaké moralizovanie a nič, ani na sekundu. Browning a jeho Freaks o päťdesiat rokov skorej prišli s vyspelejším obsahom ako David vo svojom opuse, čo je obdivuhodné, nielen na dobu vzniku. Pár výhrad samozrejme mám, SPOILER! (teda ak sa to pri 80 rokov starom diele píše) hlavne k výslednej podobe Cleo na konci filmu Koniec SPOILERU, ale to nič nemení na tom, že keď film končí liliputánskym vyznaním lásky a nepôsobí to smiešne, ale neuveriteľne dojemne, a zároveň je to stále funkčný horor, tých päť silných hviezd si proste zaslúži. (02.05.2013)