Dotyk zla

Převelice naivní film, v němž nefunguje vlastně vůbec nic. Možná, kdyby scénáři dodal někdo zručný méně trapné dialogy, přizval herce, kteří nebudou toporní či přehrávající, a na režisérskou stoličku posadil někoho, kdo umí vybudovat atmosféru, nemuselo to dopadnout tak tragicky. Na tomto filmu je jediné noir, odehrává se téměř celý ve tmě. Po dvou neúspěšných pokusech jsem si dala závazek, že tenhle film prostě musím vidět, když je to klasika. Inu, zase hodně dlouho nebudu chtít vidět žádnou klasiku, mohla bych se opět stydět za tvůrce, jako v tomto případě. (30.01.2019)

Skvělé noirko, navíc nádherně natočené. O to víc mě mrzí, že kvůli několika dějovým nedostatkům (hůlka na místě činu byla neskutečně školácká chyba) nemohu dát plný počet bodů. Herecké obsazení je věru exkluzivní a vévodí mu nejen Orson Welles v záporné roli, ale i Charlton Heston, jenž je mu rovnocenným protihráčem. 85%. (15.03.2014)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Orson Welles vypadá tak, že nemusíte pochybovat o tom, kdo je tady padouch. Ale jako režisér je prvotřídní. Baví mě hlavně jeho práce se světlem a stíny či používání druhého plánu v záběrech.Označit Dotek zla jako film noir je značně zjednodušující, film některé jeho prvky využívá, ale samotný žánr značně přesahuje. Rozhodně je to ale pozoruhodný kousek! (20.12.2012)

Technicky takřka nedostižný snímek. Příběh mě ale mírně zklamal. Nedokáže koncentrovat akci a napětí na ta správná místa. Heston je ve své roli nudný a zvrat přichází pouze jeden a to až po vyvrcholení narativního oblouku, kdy zjišťujeme, že Quinlan se stran podezřelého, jemuž podstrčil důkazy, nemýlil. (23.10.2009)