Nesmrtelný příběh

Pomaly, a dost ospaly film, ktory natocil Reziser Orson Welles /Obcan Kane, Magnificent Ambersons/. Film nema poriadny dej, je to len zmes dobrych dialogov a silne na mna posobil nielen Welles, ale aj nadherna Jeanne Moreau. Nejsem bukva, ale rozhodne nejsem ani prudky heterak, takze Norman Eshley bol aj u mna sympatak : 70 % (16.02.2016)

Pouhé torzo možného.... Nenechte se mýlit, snímek netrvá ani celou hodinu, jenže svou (ne)rytmikou a mimořádnou unylostí hodně brnká na nervy. Zpomalenost je všudypřítomná a divák ke konci nabývá až absurdního pocitu, že i to ptactvo kolem prozpěvuje v ospalém rytmu. V tomto smyslu by snímek mohl nepochybně fungovat jako psychicky dráždivá podívaná, která vlastní lakoničností jen utvrzuje nelidskost všech lidí kolem. K tomu schází dvě věci - napětí a věrohodnost. Napětí se nedostavuje, protože prostředí byť působí inscenačně, tak popírá jeden ze základních principů inscenace a to výrazné herectví. Leckdy působící až expresivním dojmem dle norem divadla. Zde nic takového. Každý ze sebe vypraví řeč stejně pomalu a nevzrušivě, nepochybně ďábelsky vyhlížející Orson Welles věčně sedí (případně něco pojídá) a nedochází k žádnému emočnímu vyvrcholení. Nedostatečná věrohodnost souvisí zase s tendencí Wellese vybírat s předloh něco, co pomáhá jeho sebeurčení. Což třeba u Falstaffa nevadí, není to dílo, ale soubor myšlenek a Orsonova originální variace. Tady dostává předloha Karen Blixen zřejmě pořádně zabrat. Nahodilé znaky velkých myšlenek tu jsou hned vedle absolutních banalit a znepokojivé je, že hlavně Welles má sklon dialogy pro jistotu někdy i třikrát zopakovat. Myslím, že nejvýstižněji to vyjádřil onen dánský námořník, když se zmateně ptal „Tomu říkáte příběh?“. Kdepak, jen levné torzo do televize, nedůstojné pro takového mistra. (07.02.2011)

Tady mě Orson Welles opravdu zklamal. Příběh filmu je poněkud banální - ale to bych ještě odpustil. Nicméně ta technická stránka (kterou jsem u Wellese vždy obdivoval)! Nuda, nuda, šeď, šeď. Jako by veškerá režisérova fantazie, hravost a pokusy s formou zmizely do nenávratna. Střih mi přišel dokonce vyloženě příšerný. Opravdu se mi nechce věřit, že Wellesovi bylo v době natáčení pouhých 53 let - hraje zde hlavní roli a vypadá naprosto příšerně (a věřte mi, že to není jenom líčidly). Čím dál víc se mi zdá, že Welles byl jako kometa: úžasně v mladém věku zazářil a velmi brzy zase vyhasl. (09.11.2005)

Na úvod jedna z úvah Slavoje Žižka: "Stará otřepaná fráze ‚v každém dospělém se skrývá dítě (RT: v originálu pravděpodobně ‚Child Is a Father To The Man – dítě je otcem muže‘, česká fráze nemá odpovídající konotaci) však obsahuje zrnko pravdy, pokud chápeme její význam tak, že i když dospělí milují v soukromí své ložnice, nikdy nejsou zcela sami: vždy je tu fantasmatizovaný pohled dítěte, které je pozoruje…". Ve Wellesově filmu se z dítěte stal (stává?) stařec. Sedí za průhledným závěšen před postelí, na které se jeho žena miluje s námořníkem. Tato scéna je ale naaranžována, a všichni o tom ví. Význam tohoto "uměleckého kousku" může mít různý výklad. Bez ohledu na knihu Karen Blixenové a obchodníka pozorovatele, kterého hraje sám Orson Welles (bylo mu 53), v tom spatřuji zpětnou projekci obchodníka v námořníka, stárnoucího muže v dosud mladého a silného člověka. "Posteloví" protagonisté to mají trochu složitější: mohou hrát, co necítí, nebo cítit to, co hrají. (08.04.2017)

Pomalé tempo příběhu nádherně evokuje atmosféru mravního bahna, apatie vůči lidským pocitům, která se rozprostírá v mysli starého muže. Jeho vědomí je ponořeno samo do sebe. Jednoho dne vypráví sluhovy/účetnímu příběh o starém muži, který potřebuje syna, ale už je příliš starý. Najme si tedy námořníka, aby strávil noc s jeho mladou ženou. Ti dva se za rozbřesku rozcházejí. Když se dozví, že jím vyprávěný příběh se ve skutečnosti nestal, že je to jen legenda, rozhodne se ho starý muž uskutečnit. Nedokáže snést vědomí, že se sám dotkl něčeho tak abstraktního jako je smyšlený příběh, pohádka. Existují jen fakta. Mladá dívka a námořník se tak stávají hlavními aktéry, loutkami v rukách tohoto manipulátora. Jejich láska se odehraje jen v rámci příběhu. Přesto přesáhne jeho hranice. Když už ne svým naplněním, tak alespoň dočasným sblížením. Film se sám pohybuje na hranici fantazie, pohádky. Atmosféra neskutečna je všudypřítomná, a to i přes naturálnost motivů, které vedou hlavní hrdiny (peníze, moc). Sledovat toto Wellesovo pozdní dílo může zážitek pomalý, ale nijak těžkopádný. Je promyšlený, dýchá z něj zkušenost. (25.11.2005)