Srdce je osamělý lovec

Takový hloupý, hluchoněmý Honza páchá dobré skutky v království rasové nespravedlnosti a nerovných sociálních podmínek, za pomocí mnoha dalších, přeidealizovaných postav, za které by se nemusela stydět ani Božena Němcová, to vše v pohádkově předvídatelných situacích, jejichž poučný význam zhatil konec, ve kterém klíčové persony žily jen do své smrti, ochuzeny o synonyma slůvka "šťastně". Možná však došlo k úniku podstatného v momentech, kdy jsem opakovaně vsazovala vypadnuté sirky zpět do očí, aby mně nakonec nedal usnout ani předtitulkový dovětek, že veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná - k nevíře! (21.04.2013)

Tenhle snímek je zcela jistě o vhodném načasování a patřičné náladě a já měl to štěstí , že se mi do ní podařilo naprosto trefit. Také jsem si dával hodně načas. Jako obrovský životabudič na mě tento snímek zafungoval. Pokud prožíváte hektické období ( kdo vlastně ne v této době :o), tenhle snímek vás ( alespoň po dobu 123min ) v tom shonu (po)zastaví a vaše myšlenky začnou jentak volně klouzat a plynout. Kdybych měl popsat o čem, že samotný snímek je ( mimochodem, ten samotný název je více než výstižný ), vypůjčil bych si slova mladičké ženské představitelky Sandry Locke ( mimochodem dotyčná zde předvádí naprosto přirozený, nenucený herecký výkon ) popisující hluchoněmému Alanu Arkinovi ( o jehož hereckém výkonu myslím netřeba komentáře, tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná ) coby J. Singerovi Mozartovu symfonii (mimochodem jedná se o jeden z vrcholů celého snímku ). Je pomalý a vlažný jako staré paní, když jdou do kostela, ale zní jako slunce za horkého dne. Je jako voda tekoucí z kopce nebo jako listy, těsně než začne pršet, když fouká vítr. Především je to ale snímek o přátelství ( o tom, jak těžké je žít bez nich ), lidských předsudcích, cti, hrdosti a v neposlední řadě o tom, jak důležité (cenné) a "těžké" je naslouchat ( a tím rozhodně nemyslím sobě samému ) a nikoliv pouze žvanit. Samotný konec ( ikdyž rozhodně né povzbudivý ) mi tak nějak k celému snímku sedne a vychází jako " jediné možné ukončení ". ( ikdyž s ním člověk třeba nesouhlasí). NÁDHERNÝ zážitek, tady slova nestačí, to se musí vidět , " zažívat, cítit ". (09.11.2010)

Točí-li se film podle knižní předlohy, zpravidla se to projeví na jeho kvalitě. Promyšlená konstrikce předčí obvyklé scénáře, děj je košatější, postavy plastičtější, záběr hlubší. Jestliže se navíc točí podle výborné knihy, je výsledek ještě lepší, což je právě tento případ. Pátou hvězdičku nedávám jen díky tomu, že se nepíše rok 1968, kdy byl film natočen, a léta mu z dnešního pohledu ubrala na svižnosti. I tak je to ale mimořádný zážitek. (04.10.2015)

Krásný, smutný film z doby kdy v jižních části USA doznívala rasová otázka. Alespoň mi tedy přišlo, že film natočený v roce 1968 je aktuální reflexí situace v zemi. Alan Arkin jako kouzelný muž, jehož grimasy, gesta a úsměv jsou zárukou jistoty, čestnosti a ryzího charakteru. Z dále vykreslených postav zaujme černošský doktor, dabovaný Soběslavem Sejkem, a mladičká Sondra Locke, jejíž první milostná dobrodružství sledujeme docela zblízka. Nejlepší přítel pana Singera se jmenoval Spiros Antonapoulos. (20.07.2023)

Hukot; těkavá tendence (roz)trhnout se, je po tomhle filmu ještě větší! Singer je takový menší borec, neboť příliš dává, nic nedostává. Je hluchoněmý, u něj však nepodstatná bariéra. Netrpí, jeho duše je ryzí. Jeho kámoš, taky řízek, je oporou, ale naději chová v pišingrech. A motouz je stabilní!? Ano; chvíli je hlava v oblacích, nenáleží tělu, jenže akce vede k reakci a ta vede k ublížení, či trestu. Kolikrát za den se člověk promění, převlékne se do nálad, obelže svět, kolikrát za den je člověk dobrým člověkem?.... mezi všemi těmi současnými pseudomachry je pan Singer zjevení. Beztrestně našel úkryt v sobě samém, osamocen. A je to mžik, než film exploduje. Strhne diváka, svět, vytvoří černou díru a nehmatatelnou jizvu v hlavě, tiché tornádo. A já -bože, fakt, že jo!- řval:" nikdy nepromluvím!" Úžasný film! (03.04.2011)