Truman Show

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)

Zkuste si představit, že váš život je televizní seriál a vy jediný/á o tom nevíte. Ne, vážně, zkuste to. Zjistíte, že i ve vašem životě se pohybují typizované žánrové postavy, dialogy mezi nimi šustí papírem, někteří (ne)přátelé se zjeví jen jednou (hostují?), jiní intenzivněji, ale po omezenou dobu (vypršela jim smlouva?) a v situacích, kdy se vám chvíli nic neděje, přijde krajně neporavděpodobný dramatický zvrat (deus ex machina). Zkuste říct, že to tak není. Děsivé, že? 90 % (18.03.2005)

Spoiler... Film, jehož hlavní téma je náš vlastní pohled. Omezovat to na fenomén reality show a bulváru je povrchní, mnohem víc Niccolův scénář cílí na to, jak sami sebe konstruujeme jako subjekty, jaký způsobem budujeme vlastní vnímání reality, vlastní identitu. Peter Weir tuhle finesu jemně vystihl, pohrává si s divákem, je důsledně ironický. Závěr mě přinutil k triumfálnímu gestu - pokud ho někdo chápe jako happy end, zjevně se stal obětí vlastní Truman Show. Tohle je realita, jak ji známe a akceptujeme... Pointou film tak není to, že Truman najde svůj exit, ale právě to, že náš exit je v nedohlednu. "We accept the reality of the world with we are presented. It´s as simple as that." Celá Truman Show je na tomto principu zrcadlícím se v její formě (v mezích možností důsledně) postavená. (25.10.2011)

NIE JE to vízia reality šou pre nikoho, kto čítal Richarda Bachmana ("Bežiaci muž", "Dlhý pochod") ešte v 80. rokoch 20. storočia. Ale ďalší Weirov výborný film? Určite. Vynikajúci Jim Carrey. Kto by to bol doňho povedal. Veľmi mu pomáhajú i "otec" Ed Harris a "manželka" Laura Linneyová v podporných úlohách. Kino Považan 1998 (30.10.2004)

Toužím po tom, aby mne měli lidé rádi, aby se na mne mile usmívali, aby se upřímně smáli mým trapným pokusům o vtip a jestli kvůli tomu mám být hvězda nějaké pitomé reality show, tak si to s Trumanem klidně vyměním. Jen ať si užije proradnosti lidského plémě, existenčních starostí či přívětivých návštěv exekutorů. Já mu zkrátka vždycky budu fandit, aby utekl z dosahu filmových kamer, ale jsem životem příliš omlácený na to, abych považoval jeho počínání za rozumné. (22.07.2014)