Zlatá reneta

Těžké československé psychologické drama natočené podle předlohy F. Hrubína. Zkušený režisér O. Vávra v něm rozehrává divácky náročný příběh muže, jenž se vrátí po třiceti letech do svého rodného kraje a touží tak oživit vzpomínky z mládí. Stárnoucího knihovníka, melancholického a do jisté míry tajemného muže, ve velkém stylu ztvárnil K. Höger, pro něhož to byla vskutku jedna z nejobtížnějších rolí, neboť postava nevyrovnaného muže v sobě skrývala mnoho různých charakterových rysů. Jako nejpůsobivější vystoupení hodnotím jeho podnapilý výstup, kdy velmi dramaticky vykřikoval jakýsi zvláštní básnický text s jakoby nahodilými slovy. Snímek je natočen nesmírně lyrickým, ale zajímavým a originálním stylem, neboť samotná návštěva rodné vsi je pouze okrajová záležitost. Ukazuje se, že po vypití sklenky rumu s I. Prachařem, vyvstávají Högerovi různé vzpomínky a záblesky z minulosti, nejprve pouze občas, ale poté se jejich intenzita zvyšuje a je jimi vyplněn největší prostor snímku. Nepříjemné a neuspořádané zážitky na minulost, vší silou útočící na starého citlivého muže, dokonce ovlivňují jeho reální chování, dochází u něho k psychologickým výkyvům (jeho lezení po podlaze do kruhu), nakonec si však uvědomí, že klidu zde nenajde a snaha hledat radosti mládí je marná. Vávrovo drama obsahuje též scény s narážkami na režim, v tomto případě scéna s vlaječkami, ale i jiné. Celkově se Zlatá reneta jeví jako typické dílo 60. let, nebyl tedy pro Vávru zapadnout do myšlení a tvůrčího stylu kolegů o generaci mladších. (27.01.2015)

Představitel zaběhnuté filmové rutiny Otakar Vávra se v šedesátých letech na čas přidal k nové vlně a prokázal, že jeho talent jde skrz doby. Výsledkem byly dva filmy na motivy Františka Hrubína, kterými se nám představil úplně jiný tvůrce. Příběh Zlaté renety je podstatný jen v retrospektivách, jelikož hrdina svým přístupem "před vším se schovávat" o vše přišel a už nemá kloudnou budoucnost. Negativem pro někoho může být přehnaně dodržovaná poetičnost a minimum lidsky projevených emocí, kde se dozvídáme podstatu pomocí alegorií. Vávra je profesionál a nezklamal, nicméně mě jen místy zaujal. Česká nová vlna stvořila i lepší filmy. (23.06.2007)

Otakar Vávra dokázal natočit film jakéhokoliv žánru a Zlatá reneta budiž toho důkazem. Psychologické drama, ve kterém mistrně hraje Karel Hoger roli muže, který se po hodně letech vrací na místo, kde dříve prožil mládí a cestou na různých místech vzpomíná na tehdejší situace a zvraty ve svém životě. Po celou dobu příběhu vyplouvá na povrch, že se v každé zvratové situaci zachovává jako posera. Opravdu dokonale vytvořený charakter, kterému Karel Hoger vtiskl přízračnou tvář. Dokonale dokreslující jsou záběry nasnímané kameramanem Andrejem Barlou a hudební práce Jiřího Srnky. Moc potěšila malá role mého prastrýce Václava Kyzlinka jako úředníka pohřebního ústavu. (22.12.2015)

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji (05.11.2007)

Asi všechno co bych tu napsal, nevystihlo by nikdy dost tu ponurou a napjatou atmosféru tohoto snímku. V první chvíli připomíná Romanci pro křídlovku, jelikož jde též o restrospektivní návrat do minulosti formou procházky starými místy, ale tohle je nakonec přece jen něco jiného. Hlavní hrdina se vrací, aby zjistil, kde a proč si zpackal, čí lépe řečeno "neprožil" svůj život. A není to procházka zrovna veselá, je temná jako zákoutí jeho alkoholické duše. Čas ale člověk nepřepere ani nepřepije a život láme lidi kolem nás úplně stejně důkladně jako nás samé, špatně se hledá záchytný bod. A když se rozsype i ta poslední vzpomínka, pak možná je čas skončit.....anebo znovu začít. Karel Hoger zde předvádí svého génia herectví v nejlepší formě, nelze opominout ani Prachaře a Budínovou. Film je možná místy trochu víc "experimentální" než by měl být, ale přesto se musím opět sklonit před Vávrovými režijními schopnostmi. 85% (17.05.2011)