Zlatá reneta

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji (05.11.2007)

Je znát, že Otakar Vávra ušel od "Zlaté renety" k (takřka) geniální "Romanci pro křídlovku" pořádný kus cesty. Jeho první pokus zfilmovat Hrubínovu předlohu je přes výtečnou vizuelní stránku a nádhernou poetickou atmosféru velice těžkopádný, nepřehledný a náročný film. Ale Karel Höger, muž se sametovým hlasem, bez chyby. 65%. (28.06.2009)

"Doufal jsem, že za mě někdo vymyslí život." Film o promarněném životě plný retrospektiv se stále stejným Karlem Högerem mě (zejména v porovnání s Romancí pro křídlovku) přišel dost těžkopádný. Některé scény (zejména ty, co se odehrávají v chalupě) mě vysloveně nudily. V oněch retrospektivách je film poněkud nepřehledný, i když chápu, že se lidské vzpomínky nemusí vždy odvíjet lineárně. (02.04.2018)

Čas je jednosmerka a akýkoľvek pokus vrátiť sa v ňom do čias mladosti je odsúdený na neúspech. Stretnutie so samým sebou v mladšom vydaní (Kundera) sa nekoná. Tento film považujem za dobrý, ale aj tak som si ho pozrel bez väčšieho záujmu napriek tomu, že rokov mám dosť na to, aby som aj ja podnikal podobné pokusy o návraty do minulosti. Preto ma z trojice Hrubín-Vávra-Höger zaujal práve ten posledný z nich. (17.01.2021)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)