Příběh lásky a cti

Otakar Vávra dal na filmové plátno kus života Johanky Mužákové (alias Karolíny Světlé) a jejího citu k Janu Nerudovi. Oba hlavní herci Božidara Turzonovová a Jiří Bartoška hráli s největším nasazením, protože i oni se o této nenaplněné lásce dvou literárních českých velikánů na gymnaziu učili a tak se jim to dobře hrálo. Mě se film velmi líbil jako většinou vše (z historie) co natočil pan Vávra. (12.01.2009)

"Přestaňte už s tou láskou. Láska je sobecká, žárlivá.  Chce toho druhého je pro sebe. Přátelství je mnohem ušlechtilejší. Láska být často i povinností ale přátelství to je volnost…" Vávrův film o platonickém vztahu Jana Nerudy a Karoliny Světlé, má určitě čím zaujmout. Hlavně jde o oba hlavní představitelé (Božidaru Turzonovovou a Jiřího Bartošku), kteří ty dvě "podobizny z čítanky" ztvárnily naprosto věrohodně. Ale zajímavý je třeba i vzhled do tehdejší šosácké společnosti plné klevet a pomluv. A výborná je jako vždy i hudba mistra Lišky. (10.12.2022)

Vávra se pustil do tématu, na kterém by si řada tvůrců vylámala zuby. Milostné vzplanutí celebrit literárního světa 19.století na pozadí Národního obrození a pletichaření tehdejší české politické reprezentace. Neruda a Světlá, Cit a Rozum, Láska a Čest. Svoboda a tradice. Divoký nástup moderní doby v kontrastu se starým nazíráním věcí, měšťácká společnost se svou "samočistící" schopností zlikvidovat všechno "zlo" v okolí. Za banálním příběhem se v tomto případě skrývá mnohé, jen to chtít vidět...80% (02.07.2011)

Tu a tam bylo velmi užitečné nechat Vávru se věnovat velkému tématu z našich kulturních dějin. Pečlivostí sobě vlastní nechal rozvinout mnoho profesí, skvělou výpravu, kostýmy, dal příležitost zralým hereckým výkonům. A jako marionetář vzkřísil jeden z nejdůležitějších mýtů české literatury 2. poloviny 19. století. Samozřejmě povaha skutečnosti, že se celá ta láska mezi Světlou a Nerudou dochovala jen ve fragmentech a opisech, dala příležitost vzniknout celé řadě interpretací a ohýbání, v každé době vznikl nový názor a spor o to, co se mezi těmi velkými literáty vlastně stalo, kdy přesně a jak to ovlivnilo jejich tvorbu (a život). A Vávra se nebojí ničeho, smysluplně využívá i tu marginální skutečnost, že poslední dopis Světlé už Neruda nikdy nečetl a zároveň, že Světlá uchovala sobě na památku popel z dopisů, které obětovala manželství s Mužákem. (08.11.2020)

Podle mě jde o právě ten druh velké historické romantiky, o který se tak trapně pokouší některé hollywoodské taškařice s potápějícím se titánským kolosem v čele. Vávru se nebojím označit za českého Spielberga, co se týče schopnosti vytvořit životný obraz jiné doby. Na ulici to žije, scény jsou komponovány reálně, jako by zaznamenávaly denní realitu. Asi nejlepší role Jiřího Bartošky. (05.10.2005)