Noční host

Kvalitně natočená i zahraná politická agitka. 1)  Dialogy by dobře odpovídaly filmu natočenému o deset let dříve. V roce 1961 už jsou kapku za hranou, ale nemohu jim upřít zajímavost. Mou pozornost upoutaly. Divadelní hru spoluscenáristy Ludvíka Aškenazyho jsem nečetl a nemohu tudíž srovnat._____ 2)  29. dubna 1961 v 19.00 v motorestu u silnice z Prahy do Benešova nikdo není. Venku prší a občas projede nějaké auto. Vhodný čas pro horor anebo pro mudrování o životě. Parádní atmosféru 50letý režisér Otakar Vávra navodil, ale poté nevyužil. Nicméně určité napětí po celou dobu tam bylo._____ 3)  Výbornému hereckému obsazení vévodí 41letý Rudolf Hrušínský (německý podnikatel Huppert původem z Jablonce)._____ Kvalitní výkon odvádí i 35letý Jiří Vala (hostinský Kalous), 43letý Martin Růžek (opilec Remunda, který posléze porozuhodně vystřízliví, asi aby mohl hrát roli toho rozumného) i 23letá Jana Hlaváčová (hloupá studentka Jana), jejíž postava mi přijde poněkud nadbytečná._____ Malou roličku přidělil režisér i budoucímu emigrantu do Rakouska, 24letému Jiřímu Štíbrovi (zamilovaný hoch)._____ 27letý budoucí major Zeman je teprve praporčíkem, tedy po sovětsku staršinou, jmenuje se Vítek Hrabal a stavuje se v motorestu na Pomo (pomerančovou, i když spíše mrkvovou limonádu)._____  4)  Zaujaly mě dobové ceny. Pokoj pro Němce stál 12 Kčs. Oprava Mercedesu, vykonaná mechanikem doslova na koleně u motorestu, přišla na 92,60 Kčs s potvrzenkou anebo na 20 Kčs bez ní. (07.11.2023)

Vynikající psychologické drama. Čtyři lidé, jedna noc a jediný výstřel. Troufám si tvrdit, že původní Aškenazyho divadelní hra, bezprostředně následovaná Vávrovým filmem, musela na přelomu padesátých a šedesátých let způsobit pořádný poprask. Téma je příliš citlivé, než aby se z něj stala jakkoli zploštělá konverzační hra, také částečně díky skvělým hereckým výkonům. Koncert, který zde rozehrává jedinečný Rudolf Hrušínský společně s Jiřím Valou, Martinem Růžkem a mladinkou, teprve třiadvacetiletou Janou Hlaváčovou, rezonuje až v momentě, kdy dochází k závěrečnému zúčtování s minulostí. Hrušínský se v postavě německého podnikatele Hupperta dokázal vyhnout karikatuře a vytvořil sice záporného, avšak plastického a do posledního detailu přesvědčivého hrdinu. Za zmínku stojí jistě i skutečnost, že se Vávra rozhodl snímek pojmout coby širokoúhlý černobílý film, přičemž ozvláštnil vyprávění několikanásobnými expozicemi. Souběžně s přitomným dějem tak mohl zobrazit retrospektivní vzpomínkové výjevy. A i když se celek, díky své kontroverzní náplni, pohybuje na hraně, rozhodně náleží mezi nejlepší filmová díla Otakara Vávry, věčně zápasícího s dobou a lidmi, kteří ji vytvářeli. (05.04.2014)

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. (08.02.2007)

Velmi slušné psychologické drama z dob kdy se u nás točily výborné filmy. A důvod? Výborní režiséři, scénáristi a hlavně výteční herci, těch se v té době urodily mraky. To se to pak točí, když máte slušnej materiál. Musím říct, že kdyby tuhle komorní podívanou nenarušila proletářská, mládežnická chamraď, šla bych do plnejch. Mělo to zůstat u pánů Vala, Hrůša, Růža, Moučka, Brabec a bylo by to geniální. Hrůša si zahrál arogantního skopčáka Grundiga s minimalistickou přesnosti, jako vždy." Já vždy slušný človek, já vždy korekt a k čemu mi to je." Otevřeně se vysmívá socialistickýmu režimu, který dle něj za moc nestojí. Vyvolená rasa má všechno perfekt i po tom všem a Češi aušus. No a to nemůže nikdy dopadnout dobře. Výčepní Kalous s poznamenanou psychikou z koncentráku, díky skopčákově aroganci a nadřazenému chování znovu nastartuje špatné vzpomínky, které narůstají, jako houby po dešti. A máme zaděláno na parádní zápletku, která graduje...Vávra do toho té agitky musel trochu nacpat, aby měl pokoj. Ale je znát. že ty šedesátý léta byly uvolněný a byl větší prostor tvořit. Černobílý, širokoúhlý formát tomu sedí výborně a to deštivý počasí tuplem. (01.08.2022)

Nadčasová konverzačka o relativizaci zla a vyrovnávání se s krutou minulostí. Vávra možná lehce generalizuje a prostřednictvím nabubřelého západního Němce hází tak trochu všechny Skopčáky na jednu hromadu, ale ruku na srdce,   takovou chvíli po válce byl pro nás mrtvej Němec, dobrej Němec. Formálně se pak  panu režisérovi podařil  moc pěkný drahokam  s deštivou nocí a opuštěným  motorestem na cestě, kde lišky dávají dobrou noc a vytvořil tak báječnou atmosféru plnou napětí a strachu. Ačkoliv je Noční host pevně ukotven v reálném socialismu, nečpí  budovatelským optimismem ani nedští heroické plameny spravedlnosti, v nichž by spálil nacistického kapitalistu, ale na příkladu dvou generací se jen a pouze vyrovnává s minulostí, kterou si dnešní divák neumí ani představit. Válečná generace se stále nedokáže s tou  minulostí  vyrovnat a ta  poválečná  ji vlastně zcela ignoruje. Vávra si možná trochu schematicky rýpl do nastupující zlaté generace, kterou prostřednictvím naivní dívenky Hlaváčové představil jako bezstarostnou a nabubřele cynicky hloupoučkou, ale brzy se s ni smiřuje a její  dětskou čistotu  staví do role budoucí naděje, což se krásně projeví v samotném závěru, kde divák sleduje v okně usmívající se tvář Hlaváčové v kontrastu k vyděšenému pohledu staré hostinské v podání Světly Amortové.  Hrušínský jako slizký Němčour pochopitelně bez chybičky a Vala v roli bývalého koncentráčníka taky skvělý.   Závěr pak příjemně dospělý. Čtyři velmi silné. (20.09.2023)